Déšť v ráji

Déšť v ráji

 

         Rudé slunce pomaloučku zapadalo za mořskou hladinu. Červené vlnky jemně šplouchaly a narážely do narůžovělých kamínků a mořský vánek příjemně vál. Slaný vzduch krásně voněl. Zavřela oči a vychutnávala si ten pocit, o kterým tak dlouho snila. Pocit volnosti, svobody a něčeho neurčitého, co nedokázala pojmenovat, ale to tajemné jí nahánělo husí kůži a vzrušovalo zároveň. Černé vlasy jí neustále padaly do tváře a ona je drobnou rukou odhrnovala. Po chvilce mrzutě mlaskla a stáhla černé obočí. Drobným prstíkem začala  něco malovat do písku.

Lekla se a rychle se otočila. Na jejích ramenou klidně ležela Alanova ruka.

„Co tu vyvádíš?“ zazubil se a ukázal dokonalé bílé zuby.

„Odpočívám,“ usmála se, ale koukala na moře a její temně hnědé oči jiskřily.

„Můžu?“ tázavě se na ni podíval  a ani nečekal odpověď a posadil se.

„Jak to tam vypadá?“ pohlédla na Alana. (Myslela, jak to vypadá  doma.)

„Ale, stojí to tam za nic. Celej barák je na nohou, velký úklidy a ták. Udělala jsi dobře, že jsi utekla.“

„Jo,“ povzdechla si a opět zavřela oči a vychutnávala si ten pocit.

„Nell?“ zašeptal tiše, jako by ji nechtěl probudit z toho sladkého snění.

„No?“ pootevřela jedno oko. Vypadala tak nedostižně, jako socha krásné bohyně, ale tahle socha je živá.

„Myslíš, že jsme tenkrát udělali dobře?.... No, jestli byl dobrej nápad všechno opustit- rodinu, přátele, Francii a postavit se na vlastní nohy jenom s partou kamarádů?“

Líně otevřela i druhé oko a hluboce se na něho podívala: „Já nevím, ale zkusili jsme to.“

Alan smutně přikývl. Vzpomínky na Francii poslední dobou vyplouvaly divoce na povrch. Vracely se mu ve snech a pokaždé, když četl noviny, tak se mu chtělo brečet. Vědomí, že jeho země je v nebezpečí, ho ničilo. Neustále pročítal noviny s nadějí, že se dozví, že je Francie v bezpečí.

 Ale všechno mu v tenhle okamžik připadalo tak nicotné, když vedle něho seděla bohyně.

Hluboce si povzdechla: „Alane, zkusili jsme to a jestli to je dobré nebo ne nám teprve ukáže osud.“

„Osud není,“ nebezpečně zajiskřily jeho šedé oči.

„Začíná být chladno, pojď domů,“ zašeptal.

„Tady není nikdy chladno. A můj domov je  tam,“ řekla Nell a nespustila oči, z teď už černého moře.

„Nell,“ zněl toužebný hlas. Poslušně přikývla a podala mu ruku, aby ji pomohl se postavit. Pak ho rychle pustila a šli.

Moře tiše šumělo a Nell ho s radostí poslouchala, snadno zapomínala na to, co se právě děje. Na domov vzpomínala pouze v mlze. Před dvěmi lety odešli: ona, Alan, Carmen a Michael. Každý odešel kvůli osobním problémům a taky ze strachu z války, v kterou doufali, že sice nepřijde, ale srdce jim říkalo, že válka bude. Energičtí Francouzi, kteří milovali život, se nyní protloukají osobními problémy a doléhají na ně starosti reálného života- co budeme jíst, co budeme dělat, a jak společně žít. Nell se tyto otázky přehrávaly v hlavě jako diktafon, který nemohla zastavit. Vyrušil ji Alanův hlas: „Nell, včera večer ti volali z práce… Prý pokud do týdne nepřijdeš, tak tě vyhodí.“

„Hmm.“

„Nell! Copak jsi mimo? Snad jsme se rozhodli, že budeme pracovat.“

„Ne my, ale vy jste se rozhodli…. No dobrá, zítra tam zajdu.“

„Tihle ostrované,“ zakroutila hlavou a Alan se nad tím pousmál. … „Nell, žiješ mimo realitu,“ přátelsky ji objal.

Před obrovským domem se zastavili. Oběma  se v hlavě honily stejné myšlenky: spěj už? Ani jeden z nich nevěděl proč, ale chytli se za ruce společně vcházeli do domu. V domě bylo ticho, až se tajil dech. Nell cítila, jak jí srdce buší až v hlavě.

„Jsi nervózní?“ zazubil se ve tmě Alan a nebezpečně se k ní naklonil. Kdyby bylo světlo, tak by viděl její  rudé tváře. Cítil její horký dech. Nell mu prudce položila ruce na prsa a zastavila ho. Snažila se pobrat dech  a mluvit klidně.

„Jo, jsem nervózní,“ ale hlas se jí třásl…..Cítila jak Alanovy ruce na jejích bocích ji zbavují smyslů.

„Jsem nervózní, pač je tady takovej divnej klid a ten mi nahání hrůzu,“ vykoktala ze sebe a byla tak ráda, že je tma a on jí nevidí do očí. Jeho ruce chladně sklouzly po hladkých šatech a slyšela jeho tichý povzdech. Lehce se kousla do rtu.

„Měli by jsme jít spát,“ otočila se, ani nečekala odpověď a po špičkách našlapovala po dřevěných schodech.

„To měli,“ zašeptal  do tmy.

         Ráno se Nell probudila na velké posteli. Sama v pokoji chvilku koukala na bílý strop a přehrávala si, co se stalo večer.Usmála se pro sebe a radostně se rozhlédla po pokoji. Alan o mě vážně stojí! Na chvilku se zahleděla na fotku, která byla zastrčena za zrcadlem- fotka Paříže. Její oči posmutněly, ale rychle mávla rukou a snažila se odehnat vzpomínky. Energicky otevřela okno a nechala mořský vítr vanout na své tělo. Na nočním stolku měla hodiny.

„K čertu!“ vykřikla. Na hodinách bylo půl deváté. Rychle se začala soukat do šatů, stáhla si vlasy do culíku a boty si obouvala při chůzi. Už jsem  dávno měla být v práci. Seběhla schody, na stole v kuchyni byly zbytky od snídaně a v domě už nikdo nebyl. Nervózně zavrčela. Letmo přejela stůl pohledem, ale hlad neměla. Zarazila, na stole ležely noviny s obrovským, tučně vytištěným nápisem : Hrozba z Blízkého Východu. 

Sebrala noviny a utíkala do práce. Špatně vysvětlovala, proč nepracovala, sama nevěděla, jak to má vysvětlit, ale dostala ještě jednu šanci, pokud ovšem bude pracovat pořádně.

         Po cestě z práce otevřela noviny a začala číst článek. Jak četla, tak se pomalu zastavovala a slzy se jí koulely po tváři : Množství bombových útoků na Evropu se každým dnem zvyšuje. Evropa zvažuje možnost vyhlášení Islámskému světu válku.

Byla už skoro doma, když dočetla článek a bolestně se sesunula k zemi a plakala.

„Bože, Nell!“ vykřikl Alan a běžel k ní. Za Alanem přicházeli Michael a Carmen. Všichni tři začali Nell zvedat ze země a snažili se ji uklidnit. Připadala si jako hadr, kterým vláčí. Vzpamatovala se a dala ruce do obraného gesta, že už je to dobré a odešla do domu, zamkla se v pokoji.

         „Nell, otevři, vím, že ležíš na posteli, brečíš a koukáš do stropu, tak otevři!“ Alan stál přede dveřmi. Líně otočila hlavou a zvedla se z postele, přiložila ústa ke dveřím, „Když tak dobře víš, co dělám, tak mi řekni, co dělám  právě teď,“ řekla jízlivě s jakousi výzvou.

„Právě teď se chováš jako roznazlenej fracek.“ oplatil jí výzvu.

Prudce odtrhla rty, „Lžeš!“ Vyštěkla.

„Otevři!“ zařval, až Nell nadskočila. .. „Ne, neotevřu.“ … „Jestli neotevřeš, tak ty dveře vyrazím!“

Moc dobře znala Alana a věděla, že je toho schopen. Opatrně odemkla a pootevřela dveře. Když viděl ty vyděšené oči, tak se na chvilku zastyděl, ale rychle ho to přešlo, při vzpomínce, jak se zachovala. Rychle oddychoval a drobné krůpěje potu na čele mu dodávaly zvláštní výraz, něco divokého.Hluboce vydechl a uklidnil se, ale v očích mu plápolaly plamínky vzteku, přemohl se a chladně řekl: „Všichni s tím musíme žít, že jsme jako vyhnanci, nejsi jediná, Nell. Nebudu se o nic doprošovat, až budeš chtít, tak za mnou sama a ráda přijdeš,“ vzteky zabouchl dveře.

         Carmen seděla na schodech před domem. Rukama objímala kolena a lehounce se pohupovala. Tenhle pohyb jí připomínal dětství, když se jako malá holka houpala u babičky na houpačce. Bolestně sevřela oční víčka a drobná slza jí stékala po tváři. Otočila se podívala se na dům, jako by viděla skrze zdi. Buďto se jí to zdálo nebo opravdu viděla plačící Nell, vzteklého Alana, který se na sebe zlobil, že se měl k Nell chvat lépe. Snad viděla i Michaela, jak koukal z okna na moře a vzpomínal na Paříš. V hlavě se jí pořád přehrávaly články z novin a ona pouze doufala, že jsou nepravdivé, že ty noviny lžou. Jak moc si to přála. Myslela na rodinu, kterou tam nechala. Najednou se jí obličej zkřivil do podivně bolestné grimasy, vždyť rodina ji vyhnala. Zatnula pěsti, prudce  vyskočila a běžela odtamtud pryč.

         Michael koukal na zapadající slunce, jako každý večer. Už ho to ani nebavilo, pořád ta samá rudá koule každý den dělá to samé, ale co tady má dělat? Ostrovní párty ho už omrzely, místní krásky pro něho ztratily kouzlo. Z jeho uvažování ho vytrhl pohled na běžící Carmen. Sám  se pro sebe  usmál. Vypadla jako víla. Rudé vlasy  a štíhlá stehna. Na chvilku se zabral do myšlenek, myslel na Carmen. Jo, je jiná, tajemná.

         Dny ubíhaly, pomalu se vlekly, každý den to samé- do práce a pak domů. Nell stále častěji sedávala na břehu moře a představovala si, že má křídla a letí domů. Ale co ji tady vlastně drží? Ona sama sebe připoutala k tomuhle ostrovu, o kterým vždy snila, ale najednou odsud nemohla pryč. Kdyby se vrátila domů, tak věřila tomu, že by sama sobě vyřkla ortel smrti. Válka byla za dveřmi, tomu věřila.

         „Hej, Nell! Pojď sem, bude pařba!“ křičel  radostně Alan. Usmála se a rychle vyskočila na nohy a běžela do domu, ano, tohle potřebuju. Michael se pohupoval do rytmu místních bubnů, které neúprosně mučily malé rádio, které nadskakovalo. V rukou držel barmanskou sklenici a mixoval nějaký drink. Zamával na Nell a pozdravil ji místním jazykem a Nell mu stejně odpověděla. Carmen se divoce svíjela na stole a Alan směšně hopsal po kuchyni. Chytnul ji za ruku a vlek ji za sebou. „No tak se raduj, Nell! Máš přece narozky!“ usmíval se na ni. Tupě se na něho podívala a snažila si vzpomenout, kolikátého dneska je. Alan se zastavil a přitáhl si ji k sobě: „Copak ty nevíš, kolikátého je dnes? Přece pětadvacátého června.“ Alan se na ni podíval, jestli si dělá srandu, ale zděšeně poznal, že Nell nemá žádný pojem o čase. Nell se na něho svůdně usmála, „Přece to vím, sem tě jenom zkoušela,“ ale sama sebe se lekla. Snažila se rychle zahnat obavy. Rychle se otočila a začala divoce tančit. Radovala se a smála se. Najednou Carmen vykřikla, „Hele!“ a ukázala štíhlým prstem na domorodce, kteří stáli ve dveřích, měli pusu od ucha k uchu a radostně mávali. Jeden z nich povídá, „Jdeme si to takhle kolem a najednou slyšíme ten rachot, a tak že se tu stavíme. A když  vidíme to rádio. Pchá. Pojďte radši na pláž. My vám zahrajeme.“

Carmen radostně zajiskřily oči.

„Miluju tenhle ostrov,“ zavýskl Michael. Všichni vyběhli na pláž. Zapálili oheň a začali tancovat.

         Slaný vzduch, který tak příjemně vzrušoval, dráždil a naháněl husí kůži. Vůně moře a ostrova se míchaly v jedno společně s jejich potem. Alan a Michael se začínali podobat ostrovanům, jejich kůže byla sluncem sežehlá, ale ty oči jim zůstaly. Tajemné a šedé, které obracely ve zvláštní euforii na dívky, moře a ostrovany. Carmen a Nell také ztratily svou původní podobu. Jejich hnědá kůže jiskřila, Carmeniny rudé vlasy byly do očí a z Nell se stala čokoládová kráska. Ostrované se neustále zubili a snad tušili, co dělá jejich píseň s mladými lidmi. Bubny mučily jejich těla tak neúprosně, že se Nell skácela k zemi. Alan k ní přiskočil a snažil se jí pomoci. Ale blízkost u bohyně ho zbavovala smyslů. Jemně ji objal a už neslyšel bubny, ale svoje srdce, které je přehlušovalo a snad ho slyšela i Nell, když se na něho vyděšeně dívala, ale nedokázala nic říct. Nemohla mluvit a ani se bránit, když se k ní opatrně nakláněl a váhavě ji začal líbat. Nemohla dělat nic, pouze se tomu poddat.

         Když viděl Michael ty dva, vyzývavě  se podíval na Carmen. Ta se z počátku snažila jeho pohledy ignorovat, ale postupně cítila, jak jí pálí kůže. Snad cítila každičký Michaelův pohled. Kam se díval, tam jí tělo hořelo. Byla jako v jednom ohni,  až cítila, že jí něčí ruce drží kolem ladných boků. Bázlivě se podívala do těch šedých očí, které snad nikomu nepatřily, možná dříve Michaelovi. Nebránila se, už dlouho s nikým nebyla a zvlášť teď někoho potřebovala. Snad poprvé za tu dlouhou dobu si nepřipadala jako vyhnanec na tomhle zvláštním ostrově, kde rostou banány vzhůru nohama, ale cítila se ti doma.

         Ostrované už hráli pro tiché moře a noční ptáky. Zvláštní kouzlo se v nočním tichu pořád vznášelo, ale nad ránem vyprchalo.

Nell otevřela jedno oko a rychle druhý, prudce se posadila na postel. Vedle ní tiše oddychoval Alan. Po špičkách se vytratila z pokoje a vyšla na pláž. Ohořené pahýlky dřeva ji matně připomněly včerejší večer. Lehce se třásla. Dřepla si a nabrala do rukou trochu popela a jemně ho promnula. Zdálo se jí, jako by cítila vůni večera. Jemně foukla a dívala se, jak pomaloučku zrníčka prachu mizí. Všechno jednou zmizí.

         Carmen se dívala na spícího Michaela. Byl krásný, to ano, ale něco jí vadilo. Spěšně se oblíkla, nasadila tenisky a vyběhla z pokoje. Přiběhla k Nell a pozdravila ji. Obě dívky se na sebe podívaly a nemuseli nic říkat. Carmen viděla oči plné štěstí a naděje a Nell vyděšené modré tůně, z kterých šel strach. Carmen smutně zakroutila hlavou a řekla, „Tohle se nemělo nikdy stát. My jsme sem přišli jako přátelé, ale tohle všechno změní.“ Nell to nemohla pochopit a chtěla něco říct, ale Carmen se otočila a běžela pryč.

 Ranní slunce jí bylo v patách a mořský vánek chladil zpocenou kůži a Carmen utíkala. Dům už dávno zmizel z dohledu a ona běžela na útesy. Na šedém vršku se zastavila a prudce oddychovala. Ranní moře bylo klidné, ale její duše rozbouřená. Sedla si na okraj a koukala do dálky. Měla na sebe zlost. Nebylo to správný. To se nemělo stát. Sama si to nechtěla přiznat, nedokázala vyslovit své myšlenky na hlas, ani na ně nechtěla myslet, pohřbila je hluboko v sobě.

         Alan se líně probral, Nell vedle něho nebyla a tak ji začal hledat. Vypadala tak křehce, pouze ve slabé noční košili a třásla se chladem. Sám pro sebe se usmál a přistoupil k ní.

„Co to tu vyvádíš? Už chvilku na tebe jen tak koukám…“

Láskyplně se na něho podívala,“ Hele,“ a  ukázala prstíkem na skalnaté hory, které se tyčily za domem… „To je poprvé, kdy tady vidím dešťové mraky.“

Alan přimhouřil oči, „Jo, i v ráji někdy zaprší.“ Oba dva se na sebe významně podívali. Nebylo třeba slov. Oba dva věděli, co stalo a ani jeden z nich na to nechtěl zapomenout. Alan k ní přistoupil a jemně ji objal. Pevně ji k sobě tiskl. Nell začaly stékat slzy po tváři a tiše se třásla.

„Copak ti je?“ zeptal se něžně Alan.

„Nic, to je dobrý.“

„Ne, není, Nell. Povídej.“

„Víš, ono to je složitý. Prostě,“ odmlčela se …. „Já se jenom bojím, mám strach, co bude, až se zítra ráno probudím. Teď tě mám, co  bude zítra? Co bude zítra s námi?“ obrátila na něho ubrečené oči.

„Já ti Nell nemůžu říct, co bude zítra, ale můžu ti slíbit, že tady budu,“ a pevněji ji k sobě přitiskl. Sedli si na jemný písek a dlouho koukali na klidné moře, které se pomaloučku začínalo bouřit a mraky ze skalnatých hor se blížily.

         Carmen se zhluboka nadechla, je cítit voda ve vzduchu. I ráji někdy zaprší. Otočila se, a když viděla černé mraky, rychle utíkala pryč. V domě seděli: Nell a Alan( ti se objímali) a Michael, který si ji vzteky prohlížel.

„Už jsme o tebe začínali mít strach,“ procedil  Michael skrze zuby.

„Jsem snad dospělá, a je to jenom bouřka“ oplatila mu stejným tónem.

„Ale, ale vy dva, nechte toho,“ snažil se Alan  dusnou atmosféru zahnat. Oba dva se na něho tak vztekle podívali, že radši zvednul ruce v obranné gestu a všímal si Nell, která v jeho náručí tak zářila. Carmen si vzala něco málo k jídlu a zase odešla. Sedla si přede dveře, na místo, kde jen tak tak nepršelo. Měla ráda tu vůni deště, která čistí hlavu. Lehounce se pohupovala, ani nečekala, že by za ní Michael přišel, ale přeci…

         „Hele, Carmen,“ začal váhavě, ale ona se ani neotočila, takže mluvil pouze s jejími zády.

„Nic neříkej,“ třásl se jí hlas… „Já od tebe nic nechci, aby mezi námi bylo jasno. Já a ty moc dobře víš, že to byl pouze chvilkový záchvěj.“

„To máš sice pravdu, ale třeba by to vyšlo, Carmen,“ s požitkem vyslovoval to jméno.

Obrátila na něho uslzený obličej, „Bylo to krásný, Michaeli, ale to je všechno a teď mě prosím nech být.“

         Nečekal, že ho odbude. Byl zklamán, podrážděný, ale na druhou stranu si ulevil. Nejsem k ní nijak vázánej. Odešel do pokoje, ale zapomenout na ni nemohl. Dostala se mu pod kůži hlouběji, než on sám chtěl.

         Nell a Alan  začali žít společně, jako pár. Pomaloučku si začínali zvykat na toho druhého, i když to mnohdy býval boj a to ne lehký. Začali plnými doušky vychutnávat chuť ostrova a lásky, její vůni  i hořkou chuť. Žili jeden pro druhého a zapomínali na ty zbylý dva. Na Carmen, která se začínala uzavírat do sebe a když s ní člověk chtěl mluvit, tak nasadila tenisky a běžela pryč. Alan si z ní dělal srandu, že dennodenně obíhá celý ostrov. A Carmen mu s usměvavě odpověděla, že ano a že by ráda ten ostrov oběhla nejmíň dvakrát za sebou. Michael zase přišel na chuť místním kráskám, ale pravdou bylo, že hledal náplast na bolavé místo, které mu způsobila Carmen.      

           Nad ostrovem se začaly stahovat černé mraky. Vítr byl chladnější a moře bouřilo.

„Už zase bude pršet,“  Nell smutně pokrčila  rameny.

„Jo, to už je tenhle tejden po třetí,“ dodal Alan. Koukali na to všechno v pohodlí domu, jenom hlavy měli vystrčené z okna. Carmen s Michaelem prudce vtrhli do dveří a na hlavách měly noviny, ve snaze se uchránit před deštěm.

„Doufám, že to sou dnešní noviny,“ řekla Nell, trochu podrážděně.

„Jo, jsou,“ odpověděla Carmen a dala noviny na stůl, aby oschly.

         Carmen se posední dobou nudila. Sranda s Alanem a Nell už nebyla, ti, jako by snad tady ani nebydleli a s Michaelem řeč stála. Carmen vzala noviny a dala je proti oknu, sluneční paprsky procházely rozmáčeným papírem a písmenka byla lehce rozpitá. Přimhouřila oči a začala potichu číst. „Bla, bla a zase bla,“ najednou se zarazila a zbledla, i když cítila, jak se jí krev v žilách vaří. .. „Evropa dobře zvážila svou situaci. Válka je nutná.“

Těžce polkla a vyděšeně se rozhlížela po pokoji. Tupě koukala na ty tři, kteří si jí ani nevšímali. „Stalo se to,“ řekla cizím hlasem, neslyšela se, neznala svůj hlas, pouze jí hučelo v hlavě.

„Co? Co se stalo?“ Nell se probouzela ze sladkého opojení. Odtáhla se od Alana, ale pohled na Carmen ji všechno řekl, nebylo třeba slov. Přiložila si ruce na tvář a rozbrečela se. Michael vyskočila z křesla a vytrhl Carmen noviny z rukou. Křečovitě zavřel oční víčka a nějakou dobu tak stál, obrátil se na Alana a hodil mu noviny. Alan je ani neotevřel, ale začal je vzteky trhat a odhazoval mrňavé kousíčky, které se znova snažil rozcupovat. Válka začala.

         Ten večer seděli mlčky u stolu, koukali do země. Vzpomínky na domov, výčitky, že tam ostatní zůstali a pocit štěstí a bezpečí, že jsou tady. Styděli se a radovali se, ale tiše, aby to ten druhý nevěděl. Alan prudce vstal od stolu, odešel do kuchyně  a přinesl flašku drahého koňaku. … „No, pokud si dobře vzpomínám, tak jsme si tenkrát řekli, že ho otevřeme, až se něco stane,“ zdůraznil to  něco. „No, a ten den je tady,“ Nell přinesla skleničky a začali popíjet francouzský koňak a na jazyku cítili vůni Francie. Nespoutanou a volnou chuť, která dráždila, vháněla jim slzy do očí a radost z toho, že tu  krásnou zemi znají. V hlavě si jim honily myšlenky. Nell, ta nešťastná Nell, byla ráda, že je v bezpečí a v objetí  Alana a ten ji pevně držel a tiše se modlil, aby válka nedošla až sem.

Pili, až se jim jazyky rozvázaly. Vzpomínaly na dětství, na rodinu a přátele, až Carmen vyslovila to, co nemělo být řečeno

„Není správné, že my se flákáme tady a naši trpěj, bojují a umírají.

 Michaelovi se v okamžiku, kdy Carmen vyslovila tu větu, v té chvíli mu připadaly všechny radosti a slasti ostrova hořké a nijaké.

Carmen začínala cítit, to, co musí udělal, bez ohledu na to, jaké to bude mít následky.

Zarazili se.

„Co to povídáš?“ řekl mrzutě Alan, „každý si mohl zvolit vlastní cestu, odejít nebo zůstat.“

„Jo, každý,“ řekla výsměšně, „každý kdo to mohl aspoň trochu tušit, ale těch moc nebylo.“

„Carmen, to stačilo,“ řekl Alan varovně.

„Ano, máš pravdu, to stačilo,“ a víc už neřekla, celý zbytek večera koukala do poloprázdné sklenky a rozhodla se.

         Ráno seděla Carmen na pláži a koukala na horké slunce, které právě vycházelo, slyšela jemné kroky. Nell stála za ní.

„Odejdu, vrácím se Francie, vracím se domů,“ vzala do rukou malý oblázek a hodila na růžovou hladinu.

„Hele, žabky!“ smutně se usmála.

„Co to povídáš,“ řekla vytřeštěně Nell, „copak jsi se zbláznila?“ a postavila se mezi slunce a Carmen.

„Ne, nezbláznila, ale já musím, Nell“ s jakousi prosbou v očích se na ni obracela. Nell si dřepla a dala drobné dlaně na Carmeninu tvář.

„Carmen, ty utíkáš sama před sebou, ale nikdy neutečeš,“ smutně zakroutila hlavou, pustila ji. Carmen tiše souhlasila, to co  tenkrát nedokázala vyslovit na útesu, to dnes řekla Nell. To, co hledala, nenašla.

„Jenom mi řekni proč, proč tady nejseš šťastná?“ chtěla vědět Nell, ale marně. Carmen už mlčela.

         Večer všem ohlásila, že se vrací. Dlouho se ji snažili přemlouvat, ale marně. A na otázku proč, odpovídala, že musí. Ráno měla sbalené kufry, všichni ještě spali, až na Michaela.

„Zůstaň tady ještě jeden den, prosím,“ mluvil na ni, když už stála ve dveřích.

„Odejdi až zítra,“ hlas měl zvláštně tichý.

Mlčela, ale položila kufry a obrátila se na něho, smutně mu koukala do očí. Přistoupil k ní a jemně ji objal. Ostýchavě mu ovinula ruce okolo krku a chvilku tam stáli. Přes den bylo  v domě ticho, pouze chvilkami  ji Nell nebo Alan přemlouvali. Večer seděli všichni na pláži a společně vzpomínali, jak prožívali ty dva roky a jak se jim v tuhle chvíli zdály krátké.

„Nikdy na vás, ani na tohle místo nezapomenu, ale nechci, abyste se na mě zlobili. Berte to tak, že já jsem v naší zkoušce samostatnosti neobstála, to, co sem hledala, jsem nenašla, ale neptejte se mě na to, já vám sama  nedokážu odpovědět.“

„Myslím, že tě chápu,“ přerušil ji Michael a Carmen  sebou  cukla.

„Nemůžu říct co, ale něco, kus sebe mi tady chybí. Nevím co to je, ale cítím, že se tady začínám dusit. A proto zítra odjíždím s tebou.“

         Protesty Alana a Nell byly k ničemu, ti dva se už rozhodli, Carmen a Michael ráno odjíždějí. Alan s Nell odešli a oni tam zůstali sami. Vychutnávali se ten lehký, slaný větřík a odněkud byly slyšet bubny. Usmáli se na sebe při vzpomínce, na to, co se mezi nimi tenkrát na pláži stalo. Michael ji přátelsky objal a povídali si.

„Je čas jít dál, Alan a Nell se už našli,“ řekla Carmen.

„No, taky jsme mohli být šťastní, kdyby ses nechala najít Carmen,“ řekl Michael a v podtónu jeho hlasu bylo cítit zklamání.

„Neřeš to, prosím. Ber to tak, že nám to nevyšlo a musíme jít každý svou cestou.“

„Dobrá, tak já tě doprovodím do Paříže a pak se uvidí, třeba si to ještě jednou rozmyslíš a necháš mě, abych tě našel,“ usmál se na ni.

         Ráno za svítáni společně odešli, na stole nechali Alanovi  a Nell dopis na rozloučenou, neměli dostatek sil se s nimi loučit osobně. Když  stáli na palubě lodi a koukali zpět na ostrov, právě se Alan s Nell probouzeli. Loď už byla daleko, a oni četli jejich dopis. Poslední věta v dopise byla: I v ráji někdy zaprší, mějte se krásně, snad někdy na shledanou. Carmen a Michael.

---