Pár vlažných dní

KRYSA...


Zčela mi kape pot a třeští mi hlava...nemá smysl hledat roh jednorožce...můj přítel mi řekl, že na mostě stojí sebevrah s dýkou v zádech a pootevřeným oknem vyhodil hořící nedopalek...v tom mrtvém tichu bylo možné rozeznat výkřiky potápějících se koček...a my jsme obíhali paneláky jako bláznivé děti...kolem létali židle a staré hadry...někdo se nečekaně stěhoval...se spoustou slz a ošklivých slov...smutné panelákové příběhy...a v koupelně bylo teplo...u okna ležela schoulená v klubíčku...krysa...škaredá krysa plná jedů a infekcí...byla strašně mastná a páchla trusem...někdo jí vyškrábal jedno oko...nevěděl jsem co mám dělat...bylo to děsivě surrealistické a taky mě překvapil panický strach...celý jsem se třásl při pohledu na uřezané prsty sousedů...když řezali dřevo...dnes mám v hlavě plno obvazů, infekcí a jedů...na sobě doktorský plášť a celý v bílém se procházím po chodbách bolesti...houfy parazitů se plazí po vyhublých tělech a oční víčka jsou už navždy otevřená...(...alespoň dnes)


KLAVÍR...


Světlo...tma
prsty na klapkách klavíru
černá a bílá
jejich ryhlý pohyb
v tmavém koutě místnosti
v koncertním sále
někdo ukradl noty
někdo zhasl
někdo mě políbil...
...a zatáhl oponu...


POLIBEK...


I.
A ona tančila...vznášela se v nekonečnu a odkrývala hedvábné clony z malířských pláten...měla jiskry v očích...a sladké rty...cítil jsem její dech...vůni těla...každý její pohyb pro mě znamenal jedno slovo...každý polibek byl jedním veršem...nešlo jen tak sedět a nic nedělat...
II.
...musel jsem M alovat
I ndiánskou
L ehkost
O čních
V íček
A sfaltovou
T uší
...její polibek


ZVUKY...


Slyšíš?...tam v dálce...dva zvuky, které se prolínají...jako milenci...
Slyšíš, jak nás volají?...jejich neviditelné ruce nás svádějí...přitahují nás k sobě...mačkají...
Slyšíš, jak se pohlo stéblo trávy pět kroků od místa, kde o půlnoci tančí víly?
...zavři oči a lehounce našlapuj...


JARO...


A Jaro vklouzlo do ulic...jako do hedvábného šatu...oklepalo ze sebe sněhový povlak a příjemně se plížilo ve výšce kotníků...spolikalo pár prášků proti únavě...ukáplo poslední slzu...sedlo si na trůn a vládlo...vládlo barvou zeleně...vůní začatků...kouzlem čaroděje....bylo neskutečně krásné koukat mu přez rameno a pozorovat ho při jeho práci...dýchalo mi na zátylek...procházelo celým mým tělem a květy sněženek byly neskutečně bílé to jim Jaro dovolilo...lavičky v parku se plnily milenci...vzduch nesl tíhu každého polibku...bylo téměř jisté , že už Zima sedí jako vězeň v cele...vládlo totiž Jaro...opilý kouzelník...

---