mé malé rakoviny

Když praskneš mi v dlani jako usušený motýl
na šupiny cizí kůže
když polykáš kamínky z cest,
když ani trochu nepomůže
že jsi do svítání květy pro ni propil
a zkoušel se splést
i včera ráno dnes.


Třeba taky mojí vinou umírají lidé ve výtahu,
v mém hrdle z racků,
v panenkách na míru šitých,
třeba taky mojí vinou perem si kreslíš do obočí
abys tu přežil roviny
když nedám ti míň než spát ve víle Zbitých.

Třeba někdy skoro ráda vdechuju tvůj mrtvý dým
a všechny tvé rakoviny
třeba si hrací kostkou jen zalepím oči
-třeba jsme celí z mlhoviny..


Když i rozpadáš se v ježka v kleci
jak pak smím,
jak pak můžu ti říct, že chci nedívat se dál
dál a dál si uvědomovat-…
narovnám si vlasy tvými sny
a páteř do křupnutí šípkovými plody
napuštěnými deštěm

Když se ze tmy díváš bíle
já možná příliš rozesnile
teskně zpívám kůží
- takové to je,
když pohledy a ústy
nebijí mě muži.