Ann Rull

Ann Rull

Vznášel se vysoko. Cítil tu krásnou a nespoutanou volnost. Pod ním se rozprostírala široká zem plná lesů, skal, jezer i vesnic. Pod ním se rozprostíralo utrpení, radost, muka i vášně obyvatel tohoto kraje. Snesl se kousek níž, aby mohl bezpečně přistát. Opatrně se posadil na větev vysokého smrku a pozorně si prohlížel mýtinu před sebou.

Dva lidé, snad muž a žena se cvičili v boji s meči, kousek opodál seděli tři dívky a pletli věnce. Všichni vypadali, že se dobře baví...až na tu poslední. O kus dál na kraji lesa seděla mladá dívka s dlouhými blonďatými vlasy. Vedle ní seděl velký šedý vlk...ne, to určitě ne. Vlk by ji okamžitě zakousl, ale něčím ho přitahovala, takže se opět vznesl a přistál o kus blíž. Onen vlk si ho ale všiml a hlasitě zavyl. Pták, ale i všichni ostatní na louce se lekli a rozutekli.

Dívka, jako by si ničeho nevšimla, stále zírala na vlka velkýma modrýma očima.

"Půjdu, než budou ty husy zase žalovat otci."  -"Opatruj se Ann Rull." Dívka se zvedla a utíkala k vesnici.

Nestačila doběhnout ani ke dveřím a nějaký muž jí začal nadávat : "Andrill!! Kdes byla?! Cos dělala??" "Na kraji lesa se sestrami otče", vzdorovala a až teď si všimla sester, které se krčily za otcem a smály se do dlaně. "Nebuď na mě drzá!! Zase jsi byla s těmi bestiemi!! -"Nejsou to bestie!!" Najednou do chichotajících se dívek vrazila stará žena. "Neřvi na ni Flaere! A vy běžte přichystat na stůl slepice jedny!" Muž zamumlal cosi o bláznivých ženských a zapadl do chalupy.

"Posaď se ke mě", vybídla žena dívku a ta poslechla. "Proč je na mě pořád takový zlý babičko?" -"Protože je to slaboch a tvá matka taky. A tvé sestry jsou jen obrazy jejich výchovy. Všichni v této osadě se bojí toho světa za branami, bojí se, že by okamžitě přišli o život, už od malička je jejich rodiče krmí povídačkami o strašlivých bestiích. Ty ale víš, že to tak není. Jsi jiná než oni Ann Rull, Ta, co mluví se zvířaty. A teď se půjdeme najíst." -"Jak.....?" -"Otázky si necháme až na jindy vlaštovičko a zítra mi pomůžeš natrhat pár bylin." A obě zapadly do chalupy.

1.Kapitola

Byl slunečný den. V korunách stromů tiše šeptal vítr. "Babičko, k čemu jsou dobré tyto byliny?" -"Pro lepší trávení Andrill." "A..?" "Ty máš tolik otázek děvče!", zasmála se stará, zvedla hlavu a úsměv se jí z tváře hned vytratil. Andrill stála kousek o od ní a upřeně zírala na velkého šedého vlka, který jí její upřený pohled opětoval. "Jsou blízko, zachraň se." Načež zmizel             v hlubokém tmavém hvozdu. "Co ti říkal?!" -"Jsou blízko, zachraň se." Obě popadly brašny s bylinami a spěchali do vesnice.

"Flaere aspoň jednou mě poslechni!! Na vesnici míří Gallhenovo vojsko, vezmi ženu a dcery a utečte!!" -"Nebudu tě poslouchat ty stará čarodějnice, vždycky ses starala jen o ty svoje lektvary a tvoje bláznivé představy. A tomu malému háděti jsi pořád dávala volnost, to ale dneškem končí Uriel!!!" Andrill na něj hodila vražedný pohled plný zášti a její oči se zúžili do malých úzkých štěrbin. Flaer mimoděk vykřikl hrůzou, uskočil stranou a začal se křižovat. -"Máš pravdu, skončí úplně všechno jestli mě teď neposlechneš!", zahřměla stará žena a začala si balit nejrůznější lektvary do brašny. "Nebudu tě už dál poslouchat", otočil se k ní zády. "Pak si tady klidně zemři ty ubožáku", ukončila žena hádku.

Z venčí se ozvaly první silné rány a křik vyděšených žen. "Máme nejvyšší čas Andrill!" Andrill vyhlédla ze dveří a ztuhla hrůzou. Venku se proháněli rytíři na černých koních a stínali každého, kdo jim přišel do cesty. Polovina doškových chalup hořela. Ženy a děti pobíhali zmateně kolem chalup a hledali své blízké. Najednou se mezi ně přihnal jeden z rytířů a nejbližší ženu probodl. Dítě vedle ní kleslo k zemi s šípem v hrudi. Kousek dál vlekl další rytíř nějakou ženu za vlasy za stodolu a úchylně se u toho usmíval.

S hrůzou v očích se otočila na starou ženu a ta ji chytila a za ruku a utíkali k zadní bráně. Cestou míjely zmrzačená těla, některá se ještě svíjela v mukách. Všude se rozprostírali stále větší kaluže krve.

Konečně dorazily k bráně. Na hradbách bojovali vesničani s rytíři, byl to však nerovný boj. Celá brána byla v plamenech, ale dalo se jí ještě projít.

Stará znovu chytila Andrill za ruku a rozběhli se proti plamenům. Na hradbách už nebyl nikdo živý. Těsně před bránou se Andrill zastavila. "Babičko já nemůžu!" -"Okamžitě běž!!", přikázala jí stará a strčila ji před sebe. Chvíli zaváhala a pak proběhla pod hořícími sutinami. Zastavila se a čekala na babičku. Ta se po chvíli rozběhla. Když ale probíhala pod branou, uklouzli jí nohy v kaluži plné krve a polovina brány se řítila na ni.

Celá suť ji jen o kousek minula, ale jeden těžký kámen jí spadl na nohu. Ozvalo se hlasité křupnutí. Hluk, který způsobila padající suť přilákal jednoho z rytířů a ten neváhal a vystřelil šíp, který Uriel zasáhl do ramene. Andrill se schovala za rozvaliny a rytíř odjel prolévat krev jinam.

Rozběhla se k jejímu tělu a odvalila těžký kámen stranou. Stará zaúpěla bolestí. "Vstávej babičko! Musíme pryč!", pomáhala staré na nohy. Ta se zvedla, napřímila a v jejím vrásčitém obličeji se zračil ten vzpurný výraz jako mnohokrát předtím. Ulomila hrot šípu a druhou rukou jej vytáhla. Andrill vždy obdivovala její odvahu, ale nyní ji podepřela a společně klopýtaly do nedalekého hustého hvozdu.

2.Kapitola 

Pospíchaly lesem, klopýtaly o kameny. Ostré smrkové větvičky je nemilosrdně bily do tváří. Zpomalily až zastavily úplně. Křik z vesnice již dávno nebyl slyšet. Všude kolem se rozprostíralo ticho. Až moc velké ticho.

Stará žena jej prolomila. "Andrill......nemůžu už dále...cítím, že se blíží konec a proto ti musím něco říct.", sípala těžce a přerývaně a rukou od krve si utahovala kolem rány po šípu šátek. "Neboj babičko dostaneme se odsud..." "Mlč", přerušila ji. "Asi jsi sama poznala....že nejsi vlastní.........dcera svých rodičů...... Našla jsem tě před lety já.....v rozvalinách starého kláštera.....nedaleko Skillhur... Kolem tebe pobíhala smečka vlků........asi tě hlídali.... Když jsem přišla........utekli a ty........jsi měla v peřince.....dopis..... Stálo tam: "Jedna z Ann Rull, musí přežít" víc jsem.....nepřečetla..písmo bylo rozmazané... Teď mi došlo, proč.....ti ti vlci nic neudělali........vzala jsem tě a donesla Flaerovi....a jeho ženě.... Přijali tě jako svou pátou dceru....ale když začali zjišťovat.....kdo jsi....chtěli se tě zbavit....... Já jim nic neřekla.. Teď se musíš dostat do Sarril a tam najít.......Serapha.......pomůže ti, je to můj dávný přítel.......vem si tuto brašnu.......jsou v ní věci které ti pomohou.....a teď už běž. Věnovala jí poslední úsměv a pak se bezvládně zřítila do hustého mechu.

Andrill se nad ní sklonila a políbila ji na čelo. Slzy jí padaly na špinavé a krvavé šaty. "Babička už tu není." ,opakovala si stále v duchu.

Najednou uslyšela tichý šelest za nedalekým křovím. Stuhla a rozhlédla se. Potom se skrčila za chladnoucí tělo. Uslyšela tichounké křupnutí větvičky a pomaličku vyhlédla. Uviděla toho samého rytíře, který zabil její babičku Uriel. V tom samém okamžiku si jí rytíř všiml. Vyskočila a rozběhla se pryč. Rytíř ji ale po pár metrech dohnal a povalil na zem. "Ty si mi ale pěkná vlaštovička. Ještě že tě nikdo neuslyší...", zašeptal a začal si rozepínat kalhoty. Andrill přijel mráz po zádech. Zároveň přemohla svůj strach: "Ale uslyší ty zkurvysyne.", zasyčela a vydala tichounký hvizd: "Annschair, Pomoc". Její oči se znovu zúžili do tenkých štěrbin a nenávistně ho probodávaly. To ho vytrhlo ze zápasu s kalhotami. Uskočil stranou a se zděšením ve tváři sledoval její potěšený úsměv. Vůbec nechápal, co se děje. Z jeho zamyšlení ho vytrhlo hluboké zavití. Celý roztřesený se pomalu otočil a spatřil za sebou smečku vlků. Ti se na něj hned vrhly a rozsápali ho. Andrill přihlížela tomuto strašnému divadlu a zároveň cítila zadostiučinění za smrt své Uriel.

Vrátila se k jejímu chladnému tělu, naposledy ji pohladila po vrásčité tváři a přehodila si brašnu přes rameno. Otočila se ke stále ještě hodující smečce a upřela na nejbližšího vlka své velké modré oči. "Děkuju" -"Není zač Ann Rull", opětoval jí stejně upřený pohled. Otočila se a vykročila směrem k Sarril.

3.Kapitola  

Šla snad tři dny než se dostala do první vesnice. Zabouchala na dveře první chatrče. Otevřela jí malá shrbená stařenka. "Sháním nocleh prosím." Stařena přikývla a pustila ji dovnitř.

"Dneska se vyspíš tady na lavici. Kam kráčíš děvenko?" , zaskřehotala. "Děkuji vám mnohokrát. Kráčím do Sarril, ale neznám cestu." -"Sarril? To je vzdálené asi čtyři dny cesty, je to velké město." Andrilliny naděje na nalezení Serapha rázem klesly. Uložila se na lavici a po chvilce usnula.

Ráno ji probudil hlasitý křik zvenčí. Posadila se a tázavě se podívala na stařenu, která za stolem loupala brambory. "Co se to tam děje?" -"Někteří chlapy ve vesnici se živí chytáním divokých koní. Až ho přitáhnou sem, zkrotí ho v aréně a potom prodají. Peníze si pak rozdělí mezi sebou. Není to pěkný způsob práce, zvlášť když minulý týden ten poslední kůň ušlapal jednoho kluka.", sdělila jí a dále si všímala brambor. "Ty koně krotí malý kluci?" -"Ne, malý ne, když koně dotáhnou do arény, krotí ho dobrovolníci. Bývá to docela pěkná podívaná." Andrill poděkovala za nocleh, vzala si brašnu a vyhlédla ze dveří. Na druhém konci ulice uviděla houf lidí a vydala se za nimi.

Aréna nebyla nic jiného než velká kruhová ohrada. V ní se vzpínal krásný černý hřebec. Přistoupila blíž a prodrala se davem až k ohradě. Přišla včas, aby viděla, jak se k hřebci přibližuje mladík s delšími blonďatými vlasy. Velké modré oči upíral přímo na hřebce. Ten zůstal klidně stát a mladík k němu přistoupil a hladil ho po lesklé černé hřívě. Celý dav ztichl a čekal, co se bude dít. "Chairon to vždycky dokáže!" , hrdě zakřičela malá holčička vedle Andrill. A opravdu. Mladík už se stihl vyhoupnout onomu krásnému zvířeti na hřbet. Andrill ihned poznala kolik bije. Musí být jako já! Chairon, to si zapamatuju.... Prodrala se zase houfem lidí zpět a spěchala do stařeniny chatrče.

"Kdo je to ten Chiron?? Zkrotil v aréně koně." -"Chairon.....Chairon... Aha Chairon!!", konečně se rozvzpomněla stařena. "Chairon, nevlastní syn zdejšího kováře, pěkný chlapec." -"Kde ho můžu potkat?" -"Snad ses nám děvenko nezakoukala...děvčata za ním pořád běhají, ten o ně nemá nikdy nouzi.." -"To ne," začervenala se, "jen kde ho najdu." -"Teď se asi vrací do kovárny na druhém konci vesnice." Rychle vyrazila z chatrče, ale hned se zarazila. "Nemůžu na něho hned vyhrknout, že je taky Ann Rull."

Pomalu procházela uličkami vesnice, která jí začala připadat jako čím dál větší město. Konečně vyšla z jedné nekonečné uličky a před ní se rozprostíralo rozlehlé tržiště. Nejrůznější stánky s mnohdy ještě divnějšími majiteli se rozprostíraly všude kolem. Procházela od jednoho stánku k druhému a obdivovala nejrůznější zboží. Fajfky, ovoce, hrnce, kožešiny...na co si jen člověk vzpomněl.

Přešla už celé tržiště, když už začínala být v úzkých. Tu si ale všimla malého stánku s malými ptáky nejrůznějších barev a kočkami s opelichanými kožichy. Za ním stál....on a bavil se s nějakým mužem v odřeném kabátě. Ke stánku přišli nějací lidé s dětmi a ten muž vzal nejbližší kočku a postavil ji před děti a začal ji vychvalovat. Kočka ale asi neměla svůj den a to že se ji snaží nějaký chlap prodat jí na náladě taky nepřidalo. Pořad si snažila lehnout. Andrill pomalu a rozvážně došla ke stánku. Chairon teď věnoval pozornost muži a kočce. Docela pobaveně se pochechtával muži za zády.

Andrill se postavila před stánek a upřela svůj pohled na kočku. "Nelíbí se ti to, že ne." Chairon sebou trhl a začal se rozhlížet. "Nenávidím ho!", opětovala jí kočka pohled. Až teď si Chairon všiml upřeného Andrillina upřeného pohledu na apatickou kočku. Andrill si ho také všimla, takže se otočila a pomalu odcházela. Chairon se ale nehodlal vzdát a Andrill dohnal. "Chci s tebou mluvit!", vyhrkl. "O čem?", opáčila, jak nejlhostejněji uměla. "No....víš...to", koktal. "Co?", snažila si dodat sebevědomí. "Ta kočka...." -"Co je s ní?" -Tys....neříkala jsi jí něco?" -"Ano říkala.." -"Jak....přišla by jsi dnes večer ke kovárně?" -"Nevím kde to je.." -"Tak třeba večer tady?" -"Uvidím, jestli mi to vyjde..." -"Tak jo no...", otočil se a vrátil se k muži. Ten se mezitím pobaveně usmíval. Andrill se vrátila do stařeniny chatrče a netrpělivě čekala do večera.

Večer pomalu vyšla. Pomaličku se procházela uličkami až před sebou uviděla Chairona, jak netrpělivě přešlapuje a nervózně se rozhlíží. V duchu ho politovala, napřímila se a sebevědomě vykračovala jeho směrem.

"Z...zdravím tě", pozdravil ji nervózně. "Ty jsi k té kočce opravdu mluvila??", nenechal ji domluvit. "Ano mluvila, proč tě to tak zajímá?", prohodila jen tak mimochodem. "No..já....taky to umím...to mluvení se zvířaty..a nikdy sem nepotkal nikoho, kdo by to uměl taky. Víš, už dlouho....to umím." A začal jí líčit celý svůj život. Když domluvili, popsala mu Andrill také svůj dosavadní příběh. 

"Slyšel sem o tom. Říká se, že nikdo nepřežil." "Přežil, jenom já, ale nikdo to neví a asi to tak bude lepší. Mířím teď do Sarril za Seraphem." -"Mohl bych jít s tebou? Znám cestu." -"Jestli ti to otec dovolí, nemám nic proti. Zítra ráno vyrážím, počkám před bránou." Chairon přikývl a rozběhl se domů.

4.Kapitola

Ráno bylo chladné. Slunce pomalu vycházelo a zahánělo poslední zbytky tmy. Malé krůpěje rosy se pomalu vytrácely spolu s tmou.

Andrill se už nechtělo čekat. "Stejně mu to asi otec nedovolil." -"Ale dovolil, byl rád, že se ho zbavil." Andrill sebou trhla. Tohle nečekala. "Tak....jdeme.", řekla nahlas a vykročila směrem po úzké vyšlapané pěšině. "Cesta prý trvá čtyři dny.", nadhodila, aby řeč nestála. "Ano, půjdeme první dva dny lesem a potom dva dny do kopce. Bude to těžká cesta. Kdo je ten Seraph?" -"Byl to babiččin dávný přítel. Prý nám pomůže. Víc o něm nevím." -"Sarril je velké město. Nevím, jestli se nám ho tam podaří najít. Co když ho nenajdeme?" -"Potom nevím, asi si každý půjdeme svou cestou.", opáčila Andrill a ukončila tím rozhovor. Chvíli šly mlčky.