Ulice

Byl jednou jeden pán. Šel po ulici a koukal se lidem do oken. Bylo léto. Už se stmívalo a krásnej teplej vzduch mu ovíval vlasy. Byl šťastnej, že se může takhle procházet sám večer po ulici. Samota je někdy lepší, než být s někým, kdo pořád žvatlá o ničem.

Miloval tohle město i všechny ty domy a světla, která problikávala mezi větvemi stromů. Přál si vyletět někam hodně nahoru a užít si ten krásnej pocit ještě víc a za pár let zase sletět zpátky na zem. Už prošel několikátou ulicí a shlídl milióny oken a pořád toužil po nějakém dnešním bodu večera, po něčem, na co by mohl vzpomínat z téhle procházky a co by ho udržovlo ještě při životě, kromě léta a všeho, co do toho patří. Toužil po určité události, na kterou by nikdy nezapomněl a která by se mu stala osudovou.

   Došel až na samý konec města a pak nasedl na tramvaj a svezl se zpátky domů. Projížděl mezi místy, kde vyrůstal a vzpomínal na to, jak léta tu už chodí mezi ulicemi a pokaždé si říká, že by to chtělo něčím nebo někým ozvláštnit. Měl rád sice samotu, ale uvítal by i někoho, komu by mohl říct všechny své myšlenky a s kterým by prožíval ten krásný pocit z toho, že je léto a štěstí, které si nedokázal odůvodnit.