Smrt v ústavu

Antonín žije ve zdejším ústavu už třicet let. Za tu dobu se to tu příliš nezměnilo. Sice stále přicházejí noví chovanci a ti staří odcházejí, občas také odejde některý ze zaměstnanců a na jeho místo nastoupí někdo nový. Ale jinak všechno zůstává stále stejné. Stále stejný režim dne. Stále stejná budova, která jakoby snad ani nepodléhala zubu času. Stále stejná zahrada, ve které stále stejně krásně voní růže. Zvyknul si tady. Dá se říct, že se mu tu i líbí. Ale jediné, co se mu tu opravdu líbí, jsou ty růže. Už před mnoha lety si zvyknul chodit sem každé ráno po snídani. Má rád ranní čerstvý vzduch a zpěv ptáků. A také vůni růží.

Ale dnes je všechno jinak. Do zahrady nesmí. Nařídil to ředitel ústavu. Probíhá tam totiž vyšetřování. Antonín viděl ráno z okna policisty. Je jich tam hodně. Antonín nikdy tolik policistů pohromadě neviděl. Nebo si to jen nepamatuje. Ví, proč jsou tady. Je to kvůli té nové mladé ošetřovatelce. Antonín si ji rychle oblíbil. Říkal jí Růžičko, protože mu připomínala růže v zahradě. A také tak voněla, alespoň Antonínovi se to zdálo. Antonín obvykle nepěstoval bližší vztahy ani s ostatními chovanci, tím spíše ne s pracovníky ústavu, ale tahle mladá ošetřovatelka jej okouzlila hned, jak ji poprvé spatřil. A teď leží s proříznutým hrdlem na trávníku vedle keříku červených růží. Aspoň to tak povídala Marta, stará bláznivá babka z II. ženského oddělení, co ji ráno našla.

Antonín vstává a jde k oknu. V očích se mu lesknou slzy. Znovu si v hlavě přehrává včerejší večer. Jak jej Růžička po večeři vylákala na procházku do zahrady. Jak se krásně smála, když mu vyprávěla, že se bude vdávat. Jaký měla strach v očích, když ji povalil na zem. Vzpomínal na její útlé ruce, kterými do něj bušila. Na její slzy, které se jí kutáleli po tváři, když ji znásilňoval. Na její sýpavé chroptění a teplou čerstvou krev, když jí prořízl hrdlo zahradnickým nožem. Na své slzy, které mu stékaly po tváři, když si uvědomil, co udělal. Na své marné pokusy ji oživit. Na to, jak nad neklečel celý od krve a šeptal: " Červená růžičko, proč se nerozvíjíš?" Na to, jak se svlékl ze zakrvácených šatů a šel nahý přes celou zahradu do budovy ústavu. Na vařící vodu, kterou se ze sebe snažil smýt její krev.

"Pláčeš kvůli ní?" ozve se najednou za ním Tomášek a hned pokračuje: " Já ji měl taky rád, ale to nevadí, zase přijde jiná." Antonín se znechuceně odvrátí. Jeho už žádná jiná ošetřovatelka zajímat nemusí. Popojde blíže k oknu, otevře jej a mlčky se podívá dolů. Potom mrštným pohybem vyskočí na parapet, zavře oči a udělá krok…

" To je Antonín Brázda, toho byly ty zakrvácené šaty, jak jsem Vám povídal," říká ředitel ústavu tlustému detektivovi od policie, který jen pokyvuje hlavou a píše si něco do notesu...