Balady o úzkostech

 

Marek Řezanka

 

 

 

 Balada o úzkostech:

 

 

 

 

 

 

 Jménem Clare - a byla milá,

holt chtěla také s někým vztah,

však z toho, s nímž se seznámila,

vyklubal se její vrah,

 

 

 

 Byl agresivní - a měl strach,

že zamete ho jako smetí,

ta, již vlastnit chtěl a neznat krach,

holt není zločinu bez oběti,

 

 

 

 Soud vyřkl, že k ní nemá směti,

do blízkosti jí se přiblížit,

bolest - ta není bez paměti,

zoufalý volá - „chtěla žít,

 

 

 

 Kdo troufá si žití nevážit,

v kobce má - či v hrobce tleti,

já přál po krvi si nebažit,

holt není zločinu bez oběti,

 

 

 

 Vrah sám - podoben bídné sněti,

si vpálil kulku mezi oči,

já ho předejít s dýkou s rukojetí,

tak kolem mne se soudy točí,

 

 

 

 Byl vyvrhel bych, jehož smočí,

tisk s veřejností v trusu změti,

a kauzu jen tak neodročí,

holt není zločinu bez oběti“,

 

 

 

 Práva všech ať soudy světí,

v jiné zemi zemřel rek,

aniž narazil snad na podsvětí,

jen slyšel cizí ženy brek,

 

 

 

 Jakýsi blázen vydal skřek,

nikdo nevěděl, proč tak se štětí,

rek viděl zbraň - chtěl zamést drek,

holt není zločinu bez oběti,

 

 

 

 Kdos ví, proč mře - kdos bez ponětí,

recidivista strach zřel - náhle vzdor,

ať zhebne, radují se skřeti,

ten hrdina - ten kladný vzor,

 

 

 

 Proč vymýcen že nebyl mor?,

proč pole má zůstat bez osetí?,

ptá námořník se - zbyl mu vor,

holt není zločinu bez oběti,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Ať zločin spáchá matka dětí,

vandrák, magnát, státník, pér,

právo by nemělo zaháleti,

ať hraje se blbě - ale fér,

 

 

 

 Když jen mocný mít bude na výběr,

pak povládne s kvérem nad havětí,

apatie leptá jako tér,

holt není zločinu bez oběti

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Balada o světě očima Villona:

 

 

 

 Stoletá válka pominula,

dva válčili - až skápli oba,

z mocných rázem je jen „nula“,

dravce nového je teďkon doba,

 

 

 

 Kde bují mor - tam doutná zloba,

jedinec prý se „hlavním“ stane,

pche - mocný sám rád zrno szobá,

toť ráj, víra, svoboda - pro vybrané,

 

 

 

 Ostatních příbytky zadupané,

věčným jsou mementem pekla brány,

z popela nepřátel zášť jen vane,

ten, kdo je napadán, též dá rány,

 

 

 

 Falešné stopy jsou obstarány,

hlavně když strach tu s hněvem vzplane,

zločin ukrutný jen zostří hrany,

toť ráj, víra, svoboda - pro vybrané,

 

 

 

 Na dveře násilí zotvírané,

už nebuší fanatik - jsou dokořán,

snahy o sblížení potírané,

dotváří mocných zhoubný plán,

 

 

 

 Z mocných soupeřů je posléz klan,

jehož nesvrhne jen tak něco, pane,

dav bědných je silně rozeklán,

toť ráj, víra, svoboda - pro vybrané,

 

 

 

 Kdo v válce své zavčasu neustane,

s údivem zjistí, že vše ztratil,

krev na rukou, hrdlo vychlastané,

svinstvem je - co jiným zhatil,

 

 

 

 Kdo prachy chce - ten války platil,

kdo moc chce - chce hovádko vydeptané,

cíl mocných se s zločiny nevytratil,

toť ráj, víra, svoboda - pro vybrané

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Balada o nové supervelmoci:

 

 

 

 Ta zem nestala se tygrem v kleci,

který dravý ač - je bezbranný,

shodila vše, s čím se nechce vléci,

je drak z ní silný - nestranný?,

 

 

 

 Ač zdi měla, je bez brány,

„třetí svět“ se získat snaží,

s monopoly tým jsou sehraný,

velkokapitál tu hodně váží,

 

 

 

 Jinde ho „práva lidská“ sváží,

ne tak zde - zde ruku volnou má,

zisk tu na nic lidské nenaráží,

každý sám ať po svém zváží, zda pojde, či se pochroumá,

 

 

 

 A kapitál už prozkoumá,

že vláda strany jedné je mu vhod,

ta dohlédne, ať lid nekoumá,

co děje se na něm za podvod,

 

 

 

 Zde kontrola státu značí chod,

chod nadnárodních korporací,

není konsensů tu, žádných shod,

k demokracii nic se neobrací,

 

 

 

 Slabý bez ochrany je - a děcko v práci,

za pár šupů dře - sedře se a churaví,

„levný bezprávný“ zvolna vykrvácí,

zotročen svou lidskost ztrácí, aniž se kdy uzdraví,

 

 

 

 Zde „svoboda“ se udáví,

nemá půdu, z níž lze klíčit, růst,

dálnice, mosty průplavy,

staví se - jedinec „nic“ je, drží půst,

 

 

 

 Říše vzkvétá - lid je chrust,

však rozkvět si žádá hmotných zdrojů,

blahobyt jedněch bere jiným z úst,

na co ti zvykli si; šum zní z rojů,

 

 

 

 Z rojů žihadel, kde bez rozbrojů,

a bez strachu není nic už zhola,

války o zdroje jsou válkou strojů,

válka je odlidštění velká škola,

 

 

 

 Po zášti k cizímu mocný volá,

by štěpil ty, s kterými smýká,

není soutěží - mocným neodolá,

jiný než mocný zas a jeho klika

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Balada o mladém Villonovi:

 

 

 

 „Když přes dvacet mi bylo let,

tak nějak jsem si uvědomil,

u nohou že nemám svět,

a „správné“ že je možná omyl,

 

 

 

 Svět ledovou mne sprchou omyl,

v práci jsem „nikdo“, šedá myš,

lásky mi šíp se v srdci zlomil,

co sdělit chci - s tím kvačím v skrýš,

 

 

 

 Už říkal jsem si i - uvidíš,

našel´s někoho, kdo s tebou splyne,

co ráda tě má, tu mít rád smíš,

s jinou vášní spjat, co nezahyne,

 

 

 

 Šíp lásky mé ji provždy mine,

ať s jiným zná se klidně blíž,

ať mým životem se přesto vine,

co sdělit chci - s tím kvačím v skrýš,

 

 

 

 By z jeptišek první byla spíš,

by poslední byla z kurtyzán,

ji chránit chci - s ní nésti kříž,

jistý tak - zmatkem uhryzán,

 

 

 

 Jsem rebel - i jsem ulízán,

nechci ranit - as ji drásám již,

než výt jí u vrat - jsem svůj pán,

co sdělit chci, s tím kvačím v skrýš,

 

 

 

 Nejsem na citečky, na fetyš,

nestavím mohyly, bych pak je bořil,

z autorit strhnu úcty plyš,

můj jazyk se jen tak nepokořil,

 

 

 

 A jako srab já v tmu se nořil,

čisté víno lít bál se v čistou číš“,

mlčením svým si muka stvořil,

co sdělit chtěl, s tím kvačil v skrýš

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Balada o Villonovi na šikmé ploše:

 

 

 

 „Jsem vrah, jsem zloděj, vyvrhel,

zabil jsem v obraně a kradl zbídačen,

úspěch pro mne měl vždy zádrhel,

sok mrtvý je - trezor vypáčen,

 

 

 

 Cítil jsem ke zdi se být přitlačen?,

snad ano - ani nevím, vlastně jak,

cíl myslil jsem, že mám vyznačen,

co je mít rád, jsem poznal však,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Jsem sukničkář, a přesto tak,

jen jedinou mám před očima,

pro ni jsem čekal na soumrak,

aniž poznal jsem, zda mne si všímá,

 

 

 

 Snad cítila žár můj - i kdy zima,

mne zachvátila jak lidi brak,

snad znala cit, co ve mně dřímá,

co je mít rád, jsem poznal však,

 

 

 

 Kasu otevřel jsem na šperhák,

jí nitro jsem otevřít se bál,

jsem záludný jak pašerák,

jen o ni jednu jsem však stál,

 

 

 

 Sen, že má mne ráda, se mi zdál,

jí zeptat se, jsem bál se pak,

zda jsem jí fuk, či půjdem´ dál,

co je mít rád, jsem poznal však,

 

 

 

 Mít naději - je někdy tlak,

a tento tlak se stává můrou,

co za světlem letí jak pták,

však narazí na lampu, na ponurou,

 

 

 

 V koncích jsem as se svou tůrou,

jak hmyz, co zajde na bodlák,

ji chránit chci - sám scvrklou kůrou“,

co je mít rád, on poznal však

 

 

 

 

 

 

Zpověď ztraceného Villona:

 

 

 

 

 

 

 „Ač nejsem princ, vše směl jsem mít,

vzdělání, krásku, bohatství,

úspěchu se nechtěl překrmit,

nechtěl ctěný jsem být v opatství,

 

 

 

 Chtěl jsem odtrhnout se od pastvy,

bych nechtěl lesk jen cingrlátka,

chtěl jsem znát, v čem láska tkví,

chtěl zlato jsem mít bez pozlátka,

 

 

 

 Chtěl trpět jsem - jít cestou zkrátka,

kde nevláčím strach z neúspěchu,

jak šosák, pro nějž cíl je zlatka,

a uznání mocných ku prospěchu,

 

 

 

 Nechtěl jsem tlet - ni zemřít v spěchu,

ne lahví být, z níž trčí zátka,

bych jednu měl zem - a jednu střechu,

chtěl zlato jsem mít bez pozlátka,

 

 

 

 Na telata - a na holátka,

vždy pohlížel jsem s lítostí,

zvyknou si, že budou jatka,

člověk snad myslící je bytostí,

 

 

 

 Snad nevyniká hbitostí,

stačit mu nemá náplň sladká,

být u koryta k sytosti,

chtěl zlato jsem mít bez pozlátka,

 

 

 

 Snad že pouť má bude hladká,

já zalekl se víc, než pádu,

nechtěl v bavlnce jsem vyrůst´ v spratka,

v Ulitě[1] jsem v hnízdě hadů,

 

 

 

 Snad nelze žíti bez dohadů,

zde logika je každá krátká,

jak snob vše ryzí chtěl jsem v skladu“,

chtěl najít zlato bez pozlátka

---