Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJak se řve do tmy
07. 03. 2006
2
0
1490
Autor
Richiee
Když jsem se naposledy podíval do zrcadla, nebyl jsem víc než stín rozplizávající se ve tmě. Ta se za mnou, v zrcadle, převalovala jako magma, podobně žhavá a vláčná, podobně pohřbívající pod popel soumraku. Věděl jsem, co se stane, nebudu lhát, když povím, že o tom, co se stane, jsem měl potuchu už dlouhá léta.
Jen ještě nikdy zrcadlo nemělo takový hlad jako dnes. A co jsem udělal já? Učesal jsem tomu stínu v něm cosi, co by byly vlasy, kdyby bylo jen trochu vidět. Ta hmota se lepila na hřeben, olizovala ho, jako by na něj chtěla hrát. Nejspíš nějakou hodně posměšnou písničku. Ale co. Za chvíli už to bude stejně jedno.
Vzal jsem boty a obul si je. Dneska jsem zavázal všech čtrnáct dírek černých vysokých bot. Něco mi říkalo, že to bude potřeba. Pak kabát – taky černý. A čepici, jakbysmet. Než jsem práskl těžkými dveřmi od bytu, koukl jsem se ještě jednou do zrcadla. Jo, přesně tak. Usmál jsem se sám pro sebe. Dokonce jsem si dopřál úšklebek. Prásk! A běžel jsem ze schodů dolů.
Zatím nahoře už to začalo. Víte, jak to vypadá, když zapomenete zavřít kohoutek? Když vám přeteče vana? Určitě víte. Stalo se to každému. Málokdo měl ale možnost vidět ten první závoj vody, který se z vany vyleje. Ten první nápor, který ještě nic neznamená. Tu průzračnou krásu. To je vidět jen občas v nějakém filmu, ale ve skutečnosti je to podobné, jako když padne někde v pralese ten strom. Nikdo neví, jestli vydá nějaký zvuk.
Tohle zvuk udělá, ale nikdo nemá páru, s jakou chutí sebou ta záclona vody mávne, než se dotkne podlahy a začne se po ní plazit.
Tak. Všechno to, co jsem vám tu teď popsal zapomeňte. Všechno je to totiž nuda proti tomu, co se stalo u nás v předsíňce. Kohoutek s vodou jsem zavřel, ale na tmu jsem, panenko skákavá, jejky jejky, oops a jémine, zapomněl. Než jsem sešel k domovním dveřím, už jsem cítil tu změnu ve vzduchu. Když jsem za sebou zamykal a lámal sirku v zámku, když jsem se ve skle dveří přesvědčil, že účes drží, jak má, úsměšek se mi vrátil, protože jsem si vzpomněl, jak jsem v nějakém filmu taky viděl první kapky vody z té přeteklé vany, které se propíjejí stropem bytu o patro níž.
Jen když vám ze stropu kape voda, víte, co máte dělat. Když vám kape stropem voda, řvete, že soused nad váma je idiot. Ale když vám stropem prší tma, když se vám lepí na tělo a vy nejste víc než stín, to řvete úplně jinak. Jenže upřímně… Koho to zajímá? Stíny přece nemají co řvát.
Jen ještě nikdy zrcadlo nemělo takový hlad jako dnes. A co jsem udělal já? Učesal jsem tomu stínu v něm cosi, co by byly vlasy, kdyby bylo jen trochu vidět. Ta hmota se lepila na hřeben, olizovala ho, jako by na něj chtěla hrát. Nejspíš nějakou hodně posměšnou písničku. Ale co. Za chvíli už to bude stejně jedno.
Vzal jsem boty a obul si je. Dneska jsem zavázal všech čtrnáct dírek černých vysokých bot. Něco mi říkalo, že to bude potřeba. Pak kabát – taky černý. A čepici, jakbysmet. Než jsem práskl těžkými dveřmi od bytu, koukl jsem se ještě jednou do zrcadla. Jo, přesně tak. Usmál jsem se sám pro sebe. Dokonce jsem si dopřál úšklebek. Prásk! A běžel jsem ze schodů dolů.
Zatím nahoře už to začalo. Víte, jak to vypadá, když zapomenete zavřít kohoutek? Když vám přeteče vana? Určitě víte. Stalo se to každému. Málokdo měl ale možnost vidět ten první závoj vody, který se z vany vyleje. Ten první nápor, který ještě nic neznamená. Tu průzračnou krásu. To je vidět jen občas v nějakém filmu, ale ve skutečnosti je to podobné, jako když padne někde v pralese ten strom. Nikdo neví, jestli vydá nějaký zvuk.
Tohle zvuk udělá, ale nikdo nemá páru, s jakou chutí sebou ta záclona vody mávne, než se dotkne podlahy a začne se po ní plazit.
Tak. Všechno to, co jsem vám tu teď popsal zapomeňte. Všechno je to totiž nuda proti tomu, co se stalo u nás v předsíňce. Kohoutek s vodou jsem zavřel, ale na tmu jsem, panenko skákavá, jejky jejky, oops a jémine, zapomněl. Než jsem sešel k domovním dveřím, už jsem cítil tu změnu ve vzduchu. Když jsem za sebou zamykal a lámal sirku v zámku, když jsem se ve skle dveří přesvědčil, že účes drží, jak má, úsměšek se mi vrátil, protože jsem si vzpomněl, jak jsem v nějakém filmu taky viděl první kapky vody z té přeteklé vany, které se propíjejí stropem bytu o patro níž.
Jen když vám ze stropu kape voda, víte, co máte dělat. Když vám kape stropem voda, řvete, že soused nad váma je idiot. Ale když vám stropem prší tma, když se vám lepí na tělo a vy nejste víc než stín, to řvete úplně jinak. Jenže upřímně… Koho to zajímá? Stíny přece nemají co řvát.