Tak ještě jednou a na části:)

Kapitola první

 

Noční můry

 

 

Ve tmě před ní zavrzaly dveře. Chodbou zavál ledový zvuk. Přitáhla si svetřík blíže k tělu a v ruce pevně sevřela svou zbraň. Světlé vlasy jí padaly do očí. Nervózně je odhrnula a vydala se chodbou kupředu.

 

Bosýma nohama náhle vstoupila do čehosi vlhkého a lepkavého. Srdce se jí prudce rozbušilo. Věděla co to je dřív, než jí nos naplnil teplý, nasládlý pach. Krev.

 

Zpoza pootevřených dveří vyzařovalo mihotavé světlo. Překročila kaluž krve a přitiskla se ke zdi. Tušila co ji za dveřmi čeká…zažila si to už mockrát, přesto se jí hruď svírala strachy. Vzduch jí sípal ve staženém hrdle. Zprudka se nadechla a jediným prudkým kopem otevřela dveře dokořán.

 

Zorničky se jí rozšířily hrůzou, nestálé světlo svíček jí v obličeji vytvářelo tajemné stíny. Samantha začala ječet…

 

 

UUU

 

 

„Mami…“

 

Odhrnula si z tváře vlasy slepené studeným potem a pohlédla ke dveřím ložnice, v nichž se proti světlu z chodby rýsovala postava jejího syna.

 

„Jamie!"

 

„Křičela jsi,“ řekl a vlezl si za ní do postele. „Vzbudilo mě to.“

 

„To je mi líto, miláčku,“ usmála se, ale ruce se jí třásly mlhavou vzpomínkou na hrozný sen, když ho hladila po světlých vlasech.

 

„Proč jsi křičela?“

 

„Ale to nic, jen ošklivý sen.“

 

„Nechci, aby se ti zdály ošklivé sny.“

 

„Já vím, já vím,“ Jamiemu se znovu zavíraly oči, když pohlédla na budík vedle postele. Tři hodiny, osm minut.

 

 

UUU

 

 

„Přijdeš se podívat jak hraju?“

 

„Pokusím se to stihnout.“

 

„Mamíí,“ protáhl Jamie prosebně a narazil si na hlavu basebalku. „Hrajeme proti Orlům, je to hrozně důležitej zápas!“

 

„Však vy jim ukážete jak se to hraje!“

 

„Musíš se přijít podívat,“ opakoval, ale to už na chodníku před domem zaparkoval tmavý džíp.

 

„Podívej, pan Green je tady,“ dala mu pusu na čelo a Jamie nastavil dlaň, aby si s ním mohla plácnout. „Tak jim to natřete!“

 

Sledovala jak běží po cestě a zdraví s přáteli a trenérem jejich basebalového mužstva. Sam mu naposled zamávala a pak popadla svůj pager, který před chvilkou zapípal.

 

 

UUU

 

 

Podlezla policejní pásku a propletla se mezi několika svými kolegy. Byl to malý, obyčejný byt, kterých byly po New Yorku rozesety tisíce. Na věšáku visel ošoupaný kabát, v misce ležel svazek klíčů. Ani obývací pokoj nebyl ničím zvláštní. Obyčejná hnědá sedací souprava, malá televize, u křesla štos starých novin. V kuchyňském koutě se připalovalo na plynovém hořáku jakési jídlo.

 

S narůstajícím napětím přistoupila ke dveřím do ložnice. Zhluboka se nadechla a…

 

„Poručíku Connellyová!“ Přes pokoj se  ní hnala její pomocnice, Carrie Howardová

 

„Carrie,“ pozdravila. „Co mě čeká za těmi dveřmi?“

 

„Matthew O’Neill. Prodavač, vlastní obchod na Dvaadvacáté západní. Nebo vlastnil…“ Podle barvy Carriina obličeje Sam usoudila, že v ložnici ji nečeká žádná úhledná, jednoduchá vražda. „Kdo ho našel?“

 

„Jeho přítelkyně. Amanda Warricková. Je tamhle…“

 

Ukázala k jídelnímu stolu, kde seděl policista a rozpačitě hleděl na pohlednou ženu, která v šoku zírala na stěnu a houpala se ze strany na stranu.

 

„Budu s ní chtít mluvit, pokuste se ji z toho trochu dostat.“ Carrie kývla a opustila ji.

 

Nyní se už Sam nerozpakovala a rovnou rozrazila dveře do ložnice. Pohled, který se jí naskytl ji šokoval. A nahnal jí strach. Tohle už někde viděla…

 

Tělo Matthew O’Neilla leželo s rozhozenými končetinami na posteli. Ten kdo ho zabil musel být pořádně rozzuřený. A musel mít obrovskou sílu…. Většina pokoje byla postříkána krví a mozkovou tkání.

 

Z Matthewa toho mnoho nezbylo…Musela na okamžik odvrátit pohled, aby se trochu sebrala. Na oddělení vražd dělala už pěknou řádku let a se smrtí se setkala v mnoha jejích podobách. Ale tato její nejkrutější podoba ji často doháněla téměř k slzám.

 

Znovu se zhluboka nadechla, čehož okamžitě zalitovala, když ucítila pach smrti…stejný pach jako…ne, zatřásla hlavou, na to teď nemůže myslet.

 

Zapnula diktafon: „Poručík Samantha Connellyová. Oběť Matthew O’Neill. Muž, běloch. Věk asi čtyřicet let. Pravděpodobná příčina smrti - ubití…“

 

 

UUU

 

 

Když konečně dorazila na Centrálu, byla vyčerpaná, znechucená a naštvaná.

 

Nalila si hrnek nechutné kávy a obrátila se na Howardovou. „Myslíte, že to má něco společného s Catherine Woolfovou?“

 

„Nepřipadá mi to tak. Proč vás to napadlo, poručíku? Nejsou tu žádná pojítka. Osoby pochází z jiné společenské třídy, jiné zaměstnání, jiní přátelé, jiný způsob vraždy.“

 

„Já vím, ale…“ svraštila obočí. „Přesto…něco se mi nezdá.“

 

Sam byla často svými kolegy odsuzovaná za to, že při pátrání příliš používá svých instinktů a věří jim více než očividným důkazům. Nedalo se jí však upřít, že její instinkty ji jen málokdy zradily.

 

„Podívám se na to,“ prohlásila Howardová.

 

„Dejte vědět Clayovi z elektronického, ano? Pomůže nám.“

 

 

UUU

 

 

Další tři hodiny strávila za stolem ve své kanceláři, nutila počítač k výkonům, na které nebyl stavěný a strkala vychladlou kávu. Nemohla najít nic, co by spojovalo Catherine Woolfovou a Matthew O’Neilla a to ji štvalo. Nerada přiznávala, že se v něčem mýlí.

 

Kolem poledního se dostavila O’Neillova přítelkyně, která ráno nebyla schopná výslechu. Sam s ní strávila téměř hodinu, než usoudila, že z ní nedostane nic, co by jí pomohlo.

 

Vztekle praštila do desky stolu, pak se zarazila, pohlédla na hodinky a zaklela. Jamie.

 

 

UUU

 

 

„Ale to je v pořádku, Samantho,“ ujišťoval ji snad podesáté Alan Green a znovu ji obdařil svým zářivým úsměvem. „Jamie si hrál s klukama vzadu na zahradě, je to v pohodě.“

 

„Moc ti děkuju, Alane…měli jsme v práci napilno.“

 

Prošla domem na zadní zahradu a zavolala na Jamieho, který se právě vyhoupl na větev jednoho ze stromů a chvástal se, že vyleze ještě výš.

 

„Mami!“ vykřikl, jakmile ji spatřil a seskočil dolů. Sam na chvíli zatrnulo…přece jen to bylo docela vysoko. Běžel jí naproti a vrhl se jí do nastavené náruče: „Porazili jsme je! Porazili jsme Orly!“

 

„No výborně, kapitáne! Vždyť jsem ti říkala, že jim to natřete! Myslím, že si to zaslouží pořádnou porci zmrzliny.“

 

„Jupíí.“ Pak ale jeho nadšení trochu ochladlo a on se na ni podíval vážnýma očima šestiletého kluka. „Proč jsi nepřišla?“

 

„Mrzí mě to, zlatíčko, měli jsme moc práce.“

 

„Musela jsi chytat lumpy, viď?“ Sam před očima vytanul obrázek toho, co zbylo z Matthew O’Neilla. „Jo a ještě jednoho lumpa bude muset máma chytit.“

 

 

UUU

 

 

Bosýma nohama opatrně postupovala úzkou, tmavou chodbou. Na jejím konci ji čekalo známé světlo, linoucí se zpod dvěří a odrážející se v rudé kaluži krve. Sáhla k pasu, aby vzala do rukou pistoli, ale nenahmatala ji. Sakra, kde ji mohla zapomenout?!

 

„Musíš chytit toho lumpa,“ rozlehl se chodbou Jamieho hlas, podivně chladný a vážný. Kde jsem jen nechala tu zbraň?!

 

Dveře na konci chodby se začaly otevírat se zlověstným skřípotem. Sam zalapala po dechu, ale marně. Chytila se za hrdlo, snažíc se nadechnout. Světlo sílilo a ona se zhroutila k zemi, do krve.

 

„Jen si mě chytni!“

 

 

UUU

 

 

Pípání pageru ji vysvobodilo z děsivé noční můry.  Tentokrát toto noční vyrušení přivítala. Za poklusu, v jedné ruce držící chléb s burákovou pomazánkou, ve druhé telefon a bundu, nechávala vzkaz jedné ze sousedek, které jí ochotně pomáhaly s Jamiem, když měla práci.

 

Navlékla si bundu a vyklouzla dveřmi do chladivého, velmi brzkého rána. Vlastně spíš pozdní noci. Hodiny ukazovaly krátce po třetí.

 

 

UUU

 

 

„Tak co tu máme, Carrie?“ zeptala se tiše. Tentokrát se nacházela blízko Park Avenue, v hezkém rodinném domku s malou předzahrádkou, na níž se válela dvě dětská kola a vlahý vítr od moře si pohrával s houpačkou. Důkaz přítomnosti malých dětí. Nikde je tu neviděla, nejspíš je už měla v péči sociální pracovnice. Jejich matka seděla na gauči a zmítala se v hysterickém záchvatu. Jeden z kolegů se ji marně snažil uklidnit, Sam si všimla, že je to ten samý jako v případě Matthew O’Neilla a jeho přítelkyně.

 

„Poručíku,“ vypravila ze sebe Howardová přidušeně.

 

„Co je? Seberte se, Carrie, prokrista. Snad to není tak hrozné…nebo je?“ dodala nejistě. V tomhle stavu svou pomocnici ještě nezastihla. Pokud to bylo ještě horší než O’Neill. Dvě takhle brutální vraždy během čtyřiadvaceti hodin. Proč ale volali jí? Měla případů nad hlavu.

 

„Richard Monahan.“

 

„Cože?!“ vyjekla Sam tak nahlas, že na okamžik upoutala pozornost paní Monahanové, než se žena opět ponořila od svého zoufalství. „TEN Richard Monahan?“

 

„Hmm.“ Howardová vypadala, že každou chvíli bude zvracet.

 

„Běžte na chvíli na vzduch,“ vybídla ji Sam. „Zatím to tu zvládnu sama.“

 

Sledovala Carrie k východu a přitom kroutila hlavou. Tak Richie…

 

„Velký“ Richard Monahan byl novinář, novinářské eso. Hlavní informátor ohledně vyšetřování a případů, kterými se zrovna zabývala newyorská policie. Několikrát byl vyšetřován, ale nikdy nepřišli na to, odkud čerpá informace. V každém případě s nimi vždy přišel jako první, někdy se zdálo, že o událostech ví dřív, než policie. I Sam se s ním několikrát setkala. Byl to příjemně vypadající muž s ohromným smyslem pro humor. Kdyby nebyl novinář…říkala si často Sam. Nyní ji napadlo, že ani nevěděla, že má ženu a děti. A teď je mrtvý.

 

Jeden z policistů ji dovedl před dveře do ložnice…znovu ložnice? napadlo ji…a zanechal ji o samotě.

 

Sam si vybavila Carriinu reakci, ale pak zatřásla hlavou. Už vydržela všelicos, přežije i tohle. Vzala za kliku a odhodlaně otevřela dveře.

 

Výkřik zdusila na poslední chvíli.

 

---