Deník 3

Takový "obyčejný" deník.....pokračování, tentokrát kratší....

5. srpna 1998  středa

Rodiče v neděli odjeli a my s Krákorou jsme mohly zůstat. Jsem moc ráda – aspoň mám chvíli klid. A taky trochu volnosti – vím, že se tu Krákory nebude nikdo zastávat, když nebude v právu. To je doma naprosto běžná věc – ona něco udělá a já to odnesu. Přitom je mladší jenom o 2 roky! Není to mimino a moc dobře ví, co dělá. A taky ví, že si může dělat, skoro co chce a že potrestaná vždycky budu já.

Včera jsme byli s babičkou v Drozdově u její sestry. Je tam krásně. Bydlí v domku s obrovskou zahradou, na které si pěstuje spoustu kytiček. A jak nádherných! Dá se jenom těžko věřit tomu, že není zahradnice. Prý ji to baví. Taky umí moc dobře vařit – měli jsme na oběd plněné papriky (ty jsme doma nikdy neměli) – mňam, mňam, mňam. Byla to mňamka.

 

7. srpna 1998  sobota

Přijela maminka s tatou. Škoda, že budeme muset zítra odjet. Bylo mi tu dobře. Chodily jsme s babičkou na zahrádku, občas mi koupila zmrzlinu (nevzpomínám si, že by mi ji maminka někdy koupila), s dědou jsme chodili na procházky kolem rybníků a krmili jsme labutě. Dědovi žraly z ruky! Já jsem takovou odvahu neměla, takže jsem jim to jenom házela do vody. Taky jsem se mohla dívat na televizi a babička se nás ptávala, co má vařit na oběd. Vaří mnohem líp než maminka. A když už nemůžu, nemusím u toho sedět než to sním. Maminka, ta má přesně naplánované co musíme za den sníst a kolik toho musíme vypít. Každé ráno musíme sníst krajíc chleba, pak oběd – porci jakou nám dá (na mě dost velká), na svačinu jeden a půl rohlíku a na večeři zase chleba. No a ještě během dne musíme sníst jeden a půl jogurtu, kiwi, jablko nebo nějaké jiné ovoce. A tak to jde každý den. Když třeba babička udělá koláčky, můžu si je vzít, ale jako navíc. Maminka je nepovažuje je za jídlo.

A teď když tu nebyla, mohla jsem mít třeba místo chleba na snídani vánočku – tu mám moc ráda. Mohla jsem jíst, na co jsem měla chuť. Jenže teď se budu muset vrátit domů…..

Odpoledne jsme jeli do Velkých Losin – vykoupat se. Jsou to lázně, takže tam mají příjemně teploučkou vodu. Jela s námi i babička. Neumí sice plavat, ale je ráda v koutku, kudy voda přitéká do bazénu. Není to tam hluboké a je tam nejtepleji. Proto tam vždycky bývá narváno. Jediné, co tam bylo nepříjemné, byla maminka – pořád chtěla ať už jdeme z vody. Já bych ve vodě mohla být pořád. Zvlášť v takové teplé. Úplně nejraději plavu pod vodou – to se mamince nelíbí. Prý nechce, abych měla mokrou hlavu. Ale já jí vždycky kousek uplavu a když se nedívá, potopím se. Pak jí řeknu, že na mě někdo cáknul a proto jsem celá mokrá. No a pak už se potápět můžu.

 

8. srpna 1998  neděle

Jeli jsme domů a cestou jsme se zastavili u té kartářky! Zase tam bylo dost lidí, ale počkali jsme. Bylo to moc zajímavé. Sotva jsme vešli, pozdravili a sedli si, začala mi povídat, že mám prý zlatou auru. Sice už jsem o auře slyšela, ale co znamenají jednotlivé barvy nevím. Budu si to muset někde najít. Tata prý má stříbrnou. Mamince a Krákoře barvu neříkala. Ještě než vůbec začala dělat něco s kartami, řekla mi, že se jednou budu rozhodovat, jestli půjdu učit, na medicínu nebo na práva. Ale prý to vidí na tu učitelku. To jsem zírala. Jak to může vědět, když nás nezná a my neznáme ji? Jen se na mě dívala a vykládala. To nechápu. Pak teda konečně začala používat karty. Mám mít dvě děti – holku a kluka. Dcera se stane herečkou, ostatní, prý si mě mají hýčkat, že jim všem jednou moc pomůžu. No a umřít mám v 85ti letech. To je tak to nejdůležitější. Krákora prý má výtvarný talent!!! To bych chtěla vidět. Ta vždycky všechno akorát obkreslí. A má si vzít nějakého cizince. Dělám si z ní legraci, že to bude nějaký domorodec z Afriky. Ona totiž hned povídala, že by to mohl být nějaký boháč.

S tatou a maminkou si vykládala taky , ale bylo toho moc a plete se mi jedno přes druhé. Nejlépe si pamatuju svoje – to mi stačí. Oni ať si svoje taky pamatují. Jsem zvědavá, jestli se mi to splní – kdyby jo, měla bych skvělý život. Zatím se mám spíš opačně.

 

16. srpna 1998  neděle

Byli jsme všichni čtyři na pouti. Žádné peníze jsem nedostala, protože tata šel s námi a když se nám něco bude líbit, prý nám to koupí. Tak jsem si vybrala obrázek. Nechala jsem si nakreslit svůj portrét – a podobá se mi to. Řekla bych, že hodně. Krákora se honem musela nechat namalovat taky. Potom jsme šli na oběd. Měla jsem jako vždy hranolky a smažený sýr. Mňam.

Večer, když už jsme s Krákorou ležely, jsme si vykládaly a přišla maminka, přibylo mi 50 hodin, protože si večer povídat nemůžeme. Prý máme spát. Jenže kdo by spal už v sedm hodin?

 

25. srpna 1998  úterý

Vlastně ani nemám o čem psát – je to pořád stejné. Celé dny sedím, ruce musím držet nad hlavou, nesmím při to mluvit…….prostě držím no. Kolik hodin ještě budu muset takto sedět? Hodně – 196. Maminka mi je přidává za kdejakou hloupost. Listy zatím naštěstí psát nemusím.

Občas mám změnu a jdu s maminkou do Dědic na zahradu – ale i tam musím držet. Jediné, co mi nemůže kontrolovat, jsou myšlenky. Myslím na Matěje. Vzpomínám na něj, na školu. Na co jiného bych taky mohla myslet. Někdy taky myslím na babičku, co asi dělá, na to jak mi u ní bylo hezky. A sním, že jednou se snad budu mít dobře, že jednou řeknu mamince jak se cítím, když takhle sedím, jak mi vadí, že pořád dává přednost Krákoře. Sním o Matějovi, sním o Nastěnce, sním o tom, že jsem někdo jiný. A ty sny jsou pro mě vším. Nic jiného nemám. Jenom doufám, že si maminka nepřečte, co tu píšu, byla by schopná vzít mi i ty sny. Taky proto to píšu tak suchopárně a skoro bez pocitů – nechci aby věděla jak se cítím. Nevím, co by dělala. Věděla by potom, čím mi může ublížit ještě víc než dosud.

Krákora je teď u babičky, já jsem zas musela říkat, že tam nechci. Zítra s ní babička přijede.

Ach jo zase zaklaply dveře. Tata odešel a já jsem s maminkou zůstala sama. Nejsem s ní ráda sama. Když má špatnou náladu, má tu na nadávání jenom mě. Vydrží nadávat strašně dlouho. A křičí u toho, takže je to nepříjemné dvakrát tolik. Tata se má, že může odejít. Já nemůžu. Musím držet. Maminka jenom leží nebo se dívá na televizi. A když tata přijde, dělá, že něco dělá. Někdy si dá do zámku klíč a usne. Jenže já i tak musím držet ruce nad hlavou – nemůžu vědět, jestli ten spánek náhodou nehraje nebo kdy se probudí. Když je tata doma, aspoň se mnou maminka pořád není a můžu mít ruce normálně. Zvednu je akorát, když jde kolem. A když jde kolem tata, zas je musím dát dolů a dělat, že taky něco dělám, aby to nebylo nápadné. Jenže tata doma moc nebývá. Většinou v pondělí ráno odjede do práce a vrací se až ve čtvrtek večer. A když má volno, taky není doma. Ono komu by se chtělo být doma, když se s maminkou pořád hádá.

 

27. srpna 1998  čtvrtek

Babička včera jenom přivezla Krákoru a odjela. Začala u nás totiž umývat nádobí, aby nebyl v kuchyni takový bordel a maminka na ni jako vždycky začala ječet a nadávat jí. Přitom je to její maminka! Tak kdybych já nadávala mamince, nejspíš bych dlouho živá nevydržela. No babička se rozbrečela a odjela. Škoda. Ale aspoň se před ní nemusím schovávat a držet. Tak končí většina jejích návštěv – maminka jí začne nadávat. Vždycky si něco najde. Na mě si taky vždycky něco najde.

Dnes ráno jsme šly s Krákorou a morčetem Jerrym na veterinu na prohlídku a zkrátit drápky. Po cestě zpátky jsme potkaly jednu holku z Krákořiny třídy a ta povídala, jestli s ní nechceme jít do školy. Tak jsme se tam šly podívat. Ve škole jsme se rozdělily. Krákora šla s tou holkou a já jsem hned u vchodu potkala Janu, tak jsem s ní šla do té nové výtvarky. Vypadá to tam hezky, ale jsem zvyklá na tu starou. Trochu jsem jim tam pomáhala uklízet a nosit výkresy. Jerry byl se mnou a hned se samozřejmě stal středem pozornosti. Po nějaké době jsem se rozhodla, že půjdu domů. Řekla jsem to Krákoře a ona, že půjde taky. Potkaly jsme Nastěnku. Ptala se nás jaké byly prázdniny. Kdybych ti Nastěnko řekla jaké byly, možná bys mi ani nevěřila. Nemůžu ti říct pravdu. Bojím se. A chci být jako ostatní, nechci se lišit. Potom jsme si ještě povídaly o Jerrym – jak ho převážíme a tak. Krákora mi pořád chtěla Jerryho vzít – najednou – předtím ho nechtěla nosit po škole, to byla ráda, když jsem ho vzala a teď když ho někdo chválí se k němu hrne. Nastěnka se usmívala a povídala, že bychom mohly Jerrymu pořídit kamarádku. A potom už jsme šly domů.

 

1.září 1998  úterý

Zase začala škola. Už je ze mě deváťačka. Hrozně moc jsem se těšila do školy. Je mi tam dobře – rozhodně lépe než doma. Nechápu jak se někdo nemůže těšit do školy.

Dneska mi přibyla hromada hodin. Začalo to tak, že jsem seděla a dřela ruce nad hlavou jako obvykle jenže jsem se začala bavit s Krákorou. A já při tom nesmím mluvit. Tak mi přibylo 50 hodin. Začala jsem brečet a proto mi přibylo dalších padesát. No a já husa pitomá jsem začala na maminku volat, že ne, že nechci – a zas dalších padesát. A pak dalších padesát, protože jsem měla přestat brečet než maminka napočítá do tří a já jsem nemohla přestat. To nešlo. I teď když tohle píšu, brečím. Je to nespravedlivé.

 

---