Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSVĚT ZA ZDÍ-7
10. 12. 2007
1
0
1340
Autor
fungus2
Část sedmá
Asim a Imar stáli u sloupu na vrchu kopce s luky v rukách a upřeně hleděli na bílé rytíře na koních.
„Na co čekaj?“ pronesl tázavě Imar.
„To nevím. Mám se jich jít zeptat?“ řekl ironicky Asim.
„Třeba ty sloupy, co jsou tady na tom kopci, jim brání nějakým způsobem na nás zaútočit,“
„Možný to je. Ale proč se objevili teď? Mohli se na nás vrhnout až později, když bychom z tohohle kopce vodjeli,“ mínil Asim.
„A co tedy budeme dělat? Hodláš na ně takhle koukat dlouho?“
„Zatím ano. Třeba nám to koukání prodlužuje život.“
Minuty ubíhaly a rytíři na bílých koních pořád nepohnutě stáli v kruhu kolem kopce. Na něm se bojovníku začalo zmocňovat stále větší napětí. S luky se krčili za bílými sloupy a bylo na nich vidět, jak začínají být nervózní.
„Takhle tu vystojíme všichni důlek. Pokusím se s nimi navázat nějaký dialog,“ pronesl Asim.
„Jak jako? Mluví určitě nějakou řečí, který my nerozumíme,“ řekl Imar.
„Já to risknu,“ mínil rozhodně Asim a došel ke koním, načež se vyšvihl do sedla svého koně.
„Riskuješ Asime! Můžou tě zabít,“ vyhrkl Imar.
„Jestli mě zabijou, tak jich pobijte co nejvíc,“ řekl a pobídl koně. Poté pomalým cvalem sjel kopec a jel směrem k jednomu rytíři, který držel v ruce bíločerný prapor. Rytíři stále bez hnutí stáli a Asim na ně upřeně hleděl. Slyšel jak se mu zrychluje tlukot srdce. Vůbec mu nebylo příjemné, že rytíři nikterak na něho nereagují. Nervy se mu začaly napínat.
Mezi ním a rytíři se pozvolna zkracovala vzdálenost. Pojednou se ten, co měl v ruce prapor pohnul. Asim zastavil koně a pozorně se zadíval na rytíři, který se rozjel k němu. Přitom těkal zrakem po ostatních, ale ti seděli na koních bez hnutí.
„Teď jsem zvědav, jak si popovídáme,“ pomyslel si a zhluboka se nadechl. Přitom pravou ruku pomalu přesunul k levému boku k rukojeti zasunutého meče v pouzdru.
Postava v bílém brnění se pozvolna k němu přibližovala. Znervózňovalo ho, že nevidí rytíři do obličeje. Za chvíli k němu dojel na vzdálenost dvou metrů. Zadíval se do úzkých průzorů helmy, přičemž měl pocit, že na něho upřeně hledí oči rytíře. Chvíli se strnule díval do černých průzorů. Náhle se ho zmocnil zvláštní pocit, který už zažil, když ve své hlavě uslyšel hlas mága Ykana.
„Jste na posvátném místě našich předků. Jejich duchové vám to dovolili, což znamená, že jste sem přišli s dobrými úmysly. Ať vás neopouští přízeň bohů,“ uslyšel ve své hlavě cizí hlas, jemuž rozuměl každé slovo.
Asim se nechápavě díval na rytíře. Ten se pomalu otočil a odcválal pryč. Ve stejnou chvíli se i ostatní rytíři otočili a tryskem jeli pryč. Zanedlouho zmizeli v dálce.
Všichni muži na kopci si zhluboka oddechli, načež Imar k němu rychle dojel na koni.
„Jak si s tím rytířem dokázal mluvit?“ zeptal se ho hned.
„Já nijak. Von na mně mluvil, tak že jsem ho slyšel ve svý hlavě. A rozuměl jsem mu,“ odpověděl mu Asim.
„A co ti pověděl?“
„Jen to, že ten kopec je posvátný místo. A duchové jejich předků nám dovolili na tom kopci být. Protože jsme dobří,“
„Být na našem místě Navarové, tak by asi ti duchové stejnýho názoru nebyli.“
„S nimi se asi bohužel taky setkáme.“
Zanedlouho nad zčernalou krajinou letěl dravý pták a za ním cválala velká skupina jezdců, přičemž na modravé obloze naplno zářilo slunce.
KONEC SEDMÉ ČÁSTI