U jezírka

Aleš se podíval na své ručičkové hodinky, které kdysi vyhrála jeho maminka v soutěži s cigaretami značky L & M. Hodinky tenkrát její plíce stály devadesát krabiček a již tři roky šly perfektně. Teď ukazovaly deset hodin a pět minut. Kam nedohlédlo světlo ohně, tam se rozprostírala naprostá tma. Od jezírka se ozvalo kvákání žab. Aleš se tím směrem otočil: „Jdu se tam na chvilku podívat, třeba na nějakou žábu narazím,“ a se smíchem zmizel ve tmě. Všichni se ještě horlivě bavili o té dnešní nezvané návštěvě. Láďa tvrdil, že by se o ten batoh mínil klidně i porvat a když se ho Verča zeptala proč, stoupl si a důležitě poprosil o klid. „Ptáte se, proč jsem o ten svůj batoh tak usilovně bojoval? Ptáte se, proč jsem ho nechtěl za žádnou, žádnou cenu nechtěl dát z ruky? Já vám teda ukážu proč.“

Ostatní ho sledovali, jak mizí ve stanu a za pomoci baterky šátrá v tom svém batohu. Když to trvalo dlouhou dobu a Láďa začal klít, Kristýna se uchichtla: „Třeba tam má balík plný tisícovek.“

„To není možný!“ Jančil Láďa a táhl batoh ven k ohni. Byl již skoro poloprázdný, jelikož většinu věcí vyházel ve stanu. „Vždyť to tam bylo.“

„A co?“ Vyzvídal Robin. Všichni byli docela napjatí, s čím tak světovým se Láďa vytáhne.

„No to je taková jedna.. sakra, kde to je!“ Zuřil Láďa. Odhodil batoh na zem, sedl si vyčerpaně na lavici a vzdychl. Děvčata se dokola ptala, co tam měl a Ondra radil, že to třeba má někde jinde. Láďa schoval obličej do dlaní. Opravdu se moc těšil, až vytáhne citróny a solničku ve tvaru kaktusu zelené barvy. Monika si sundala brýle a s napřaženou rukou jimi pohlédla do světla ohně. „No, než se Láďa rozvzpomene, kde tu neuvěřitelnou věc má, já se skočim mrknout na Aleše, co tam blbne v tý tmě.“ Celé odpoledne jí ležel Aleš v žaludku. Včera tak krásný večer a dnes! Jenom uštěpačné pohledy a ani slovo s ní neprohodil. S Kristýnou to probírali celou dobu, co měli ostatní v tábořišti nezvané vetřelce. Vyprávěla jí o včerejšku v Bar Baru, jejich oblíbené hospodě a o tom, co se dělo poté, jak je z toho ještě teď naprosto vedle. Kristýna jí zase vyprávěla o jejím vztahu s Ondrou. A právě teď se Monika rozhodla si jít s Alešem promluvit, nejenom o včerejšku, ale i o zítřku a budoucnosti celkově.

Pomalu našlapovala a pod teniskami jí chrastily kamínky. Došla až k jezírku a rozhlédla se. Srpek měsíce nepatrně osvětloval celé prostranství, ale stejně ho nikde neviděla. Po půlminutě, kdy čím dál více ztrácela odvahu, zaslechla nepatrný šelest kousek zleva z menších stromků. Nadechla se a popošla tím směrem. „Aleši?“

„Nechoď sem!“

Monice se úlekem rozšířily oči. Začala neohrabaně couvat. Ten nesmlouvavý a výhružný tón v jeho hlase jí rozrušil, ba přímo vyděsil.

„Moni, počkej na mě u jezírka, prosím,“ řekl Aleš ze tmy. To už bylo něco jiného. Znělo to prosebně. Monika si sedla na povětší kámen a čekala. Po chvíli uslyšela, jak si myje ve vodě nejspíš ruce. Pak Aleš přišel. Nejdříve jen tak stál a hleděl na jezírko. „Můžu si k tobě sednout?“

„Jasně,“ špitla Monika a kousek si odsedla. Aleš si sedl vedle ní. „Chtěl bych se ti omluvit, jak jsem na tebe před chvilkou křikl,“ řekl, „mrzí mě to.“

Monika přikývla a otevřela pusu, aby odpověděla, ale zase ji zavřela.

„No víš, já totiž.. já..“

„Ty chceš zapomenout na včerejšek?“ Vyhrkla Monika, ani to říct nechtěla, jak si poté uvědomila.

„Ne! To v žádným případě, jak tě, prosím tě, tohle napadlo? Ne, to je jenom dneska, víš?“ Vysvětloval překotně Aleš.

„Chmm,“ zachmuřila se Monika, „tak to vážně nechápu.“

„Víš, ono je to takový.. takový blbý, hehe,“ uchechtl se Aleš, „tak já ti to řeknu.“

„No to jsem zvědavá.“

„Já mám.. no já jsem.. jak to kruci říct, no prostě mě bolí břicho a musím pořád chodit na záchod, vidíš?“ Vyndal z bundy toaletní papír a zamával jím Monice před obličejem. „Proto jsem tam na tebe tak vyjel, jelikož jsem.. no ty víš co.“

„Ty jsi.. ty jsi tam..?“ A Monika se rozesmála. Řechtala se, řechtala se na celé kolo a pleskala se do stehen.

„No jó,“ smál se Aleš taky, „přesně tak!“ Smáli se spolu, až se zalykali. „Já jsem se tě, Moni, strašně lek a nechtěl jsem, abys mě tam viděla, jak tam.. tó, tamto.“

„Ahá!“ Zachroptěla Monika a znovu se dala do smíchu. „To mě bolí břicho, teda,“ řekla trhaně a zhluboka se nadechovala.

„No a mě břicho bolí celej den!“ Vykřikl Aleš a už se zase oba řechtali, až jim tekli slzy.

„Jak sis mohla myslet, že bych chtěl zapomenout na včerejšek?“ Řekl Aleš, když se oba pozvolna uklidnili.

„Já jsem se.. já jsem se bála, nebyla jsem si jistá,“ hledala Monika slova, „protože..“

„Protože co?“

„Protože..“ Monika se na okamžik odvrátila a pak pohlédla Alešovi do očí, kde se jiskřil srpek měsíce, „protože se mi to včera moc líbilo.“

Aleš nepřítomně pocítil, jak se mu rozbušilo srdce. Zalapal po dechu a roztočila se mu samým vzrušením hlava. Jak dlouho na takovou chvíli čekal. Tak strašně dlouho. A teď byla tady. No včera to bylo taky fajn, ale bylo to jen takový laškování, kterých bylo předtím už spousty. Ale teď cítil, že je v tom něco víc. Něco víc, z čeho se naprosto rozplýval.

„Mně se to taky moc líbilo,“ slyšel svůj hlas jakoby z velké dálky. A ten nakřáplý hlas pokračoval: „co kdybych skočil do tábora pro nějaký víno, že bysme si tady spolu dali? Přijde mi to tady docela romantický.“

„To by bylo bezva, ale měli bychom jít za ostatními, když už jsme sem přijeli takhle po kupě, nemyslíš?“ Odpověděla pomalu Monika.

„Jo, tak jo,“ přisvědčil kvapně Aleš a vstal. Když byli na půl cesty, Aleš zničehonic řekl: „To ti teda nikdy nezapomenu, že jsi mě načapala v tak intimní chvíli!“ Přiskočil k Monice a polechtal ji na žebrech. Monika to nečekala a hlasitě výskla. „Alešáku! Ty jseš ale podlej, to ti nedaruju!“ A snažila se Aleše polechtat také. „Nevím, kdo je tady.. kdo je tady podlej, áááá!“ Chvíli se hašteřili, až nakonec zvážněli jeden druhému v obětí. Když vtom se z borovic vymotal Láďa a křičel na celé kolo: „Haló! Kde jste? Už jsem našel tamto, co jsem hledáál. Poďte séém!“

Aleš Moniku pustil a spolu se rozběhli za Láďou. „Tak copak jsi to tak zajímavého ukrýval, Ládíku?“

Ptala se Monika.

„Elá hop!“ A zpoza zad vytáhl láhev Tequily. „A tady mám sůl a tady citróny!“ Láďa vypadal jak malé děcko, co se chlubí svými hračkami. Monika mu chtěla udělat radost, a tak zvolala: „Láďo! To je paráda!“

Láďa byl úplně dojatý a každému rozdal po jednom umělém panáku, do kterých rozlil Tequilu, a plátek citrónu. Na to si olízli hřbety rukou a nasypali si na ně sůl.

„Člověče, takovou holinu, to nevypiju,“ bránila se Kristýna.

„Kristýnko, nebuď labuť, Tequilu si přece dáš,“ přemlouval ji Láďa. „Tak si připijem, ne?“ A zvedl ruku s panákem.

„A na co?“ Zeptala se Tereza.

„Třeba na dnešní jiskřivý večer,“ řekl David a nenápadně mrkl na Aleše. Ten se zakabonil a také navrhl: „Na dnešní večer!“

„Že jsme tu takhle spolu,“ řekla Monika.

„A ať se už neopakujou překvapení alá dnešní návštěva,“ dodal Robin.

Každý s každým, bacha!, hlavně né křížem, si přiťukli a každá dvojice si vyměnila usměvavé pohledy a nějaké to slůvko. Aleš záměrně počkal na poslední přiťuknutí s Monikou, už zbýval jen Ondřej: no tak Ondro, na zdraví, ty starej brachu!, a Tereza: Terko, ať žijem!, a pak to přišlo. Jejich pohledy se střetly. „Na zdraví, Moni.“

„Na zdraví, Alešku,“ začervenala se Monika, což mimochodem neuniklo vševědoucímu oku Davida, „a třeba na lásku?“

„Jo, na lásku.“ Přisvědčil Aleš.

A pak všichni oblízli ruku, zaklonili se, a vypili obsah panáka. Načež s křivými obličeji sežvýkali citróny a šlupky naházeli do ohně.

Kluci si každý rozdělal plechovku s pivem, holky popíjeli vínko z pet lahví, každá červené nebo bílé podle chuti.

„Tak si myslím, Láďo, že je čas na druhý kolo, jak ty to vidíš?“ Plácnul Robin Láďu po zádech.

„No jasněě! Pošlem to tam!“ A celá procedura s Tequilou se opakovala znovu. Lahev vyšla akorát. A opět se Aleš s Monikou sami sobě vyhýbali a nechali si svůj přípitek až na konec.

„Tak na tu lásku? A na ex?“

„Hehe, a na sex,“ usmála se Monika se zavřenýma očima.

Noc se přehoupla do druhého dne a parta se rozdělila na několik hloučků, které se bavily každý o nečem jiném. Kluci ještě vytáhli další flašku, tentokrát vodky, a za nesmlouvavého odmítání dívek ji sami pomalu vyprazdňovali.

Kristýna se bavila s Davidem o tom, jak se spolu kdysi potkali v Praze. „Jó, to byl tenkrát úlet!“ Rozohnil se David a vlasy mu v zápalu padaly do čela. „Do těďka si říkám, jak je to možný, kde je krucinál ten panák?!“ Pak Kristýna Davidovi začala opile vehementně vyprávět, jak se ráno probouzí sama, a v tu ránu byla atmosféra hustá tak, že by se dala krájet. Ondřej nejdříve dělal, že to neslyší, ale pak to již nešlo, a za pomoci alkoholu v žilách se vyčítavě na Kristýnu obořil: „Já za to ale nemůžu, brouku!“ Jejich hádka se čím dál víc stupňovala, až jim do toho všichni různými způsoby skočili. Jenom David se jen kochal, to bylo něco pro něj, pozorovat rozepře těch druhých, to bylo něco pro něho. Sledoval, jak se to ostatní snaží zachránit. Vstal a ani nevěděl proč, posadil se k Dáše a Tereze.

---