Co bylo potom?

Co bylo potom? 

    Modrá. Šedá. Modrá. Šedá.

    Šedá. Tak nakonec šedá.

    Hadrovej panák dopadl, v tu chvíli ztěžkl a zalomil se, hlavou o beton.

    Polykám, snažím se zaostřit oči. Všechno je tak nádherně jasný, vybarvený... Vzduch voní, tráva je zelenější, nebe modřejší...

    On za to nemůže! On za to nemůže! Von mu tam vjel!

    No bodejť, náno pitomá, dyť jsem taky měl přednost...

    Ta ženská ječí jak prdlá. Chceš přes frasnu, krávo?!

    Začínám si uvědomovat ten průser tam dole. Kdybych se mohl podívat... S námahou, ale jde to –

    Palec, palec je na kaši... koleno rozškublý... a něco se mně zapíchlo do nohy, sakra… Ne, blbost, ono to leze ven! ... Proč jsem si vždycky myslel, že kosti sou bílý?

    Ale krve nic moc, skoro žádná. Za měsíc bych snad mohl bejt doma… 

    Seš celej?

    No nejsem! Jak se může tak blbě ptát, dobytek?

    Sklání se nade mnou a táhne z něj chlast.

    Teď ti budu muset celej život platit!

    Cože? Je mi z něj zle. Jemu se taky natahuje. Vyhřezlý koleno's eště neviděl, co? Jestli mě tady k tomu všemu navíc poblije... Kdybych se mohl pohnout, dal bych ti do držky! Eště, že nejsem křesťan, to bych tě teď asi měl objímat…

    Všechno hučí jak v úlu. Lidi sou úplně šílený, ten dav kolem! Museli se přijít podívat. Už stojej v kruhu; je to jako v tej povídce, co sem čet. Vod Bradburyho, nebo vod koho, jak se dav slejzá kolem bouraček a tak. … Zástup, Zástup se to jmenuje –

    Táhni do prdele, z metru mně čumět do ksichtu! Co čekáš? Že mně poteče krev z huby? Nebo amputace, to by bylo! Připadám si jak na středověkej zábavě.

    Siréna. Jsou tady brzo, jen pár minut...

    Je zvláštní, na co člověk v takovejchhle situacích myslí. Když mě před chvílej hasiči rozstříhávali, radoval jsem se, že jsem si ráno umyl nohy... Ale žádnej film o životě, to ti hlavou neběží, to nevidíš. Jsou to kecy. Myslíš jen na sebe, protože vo tvůj kejhák de. Nic jinýho. Nic jinýho. Jen děsně lpíš na životě. A čekáš, co přijde. A zvláštním způsobem seš i zvědavej... 

    Zdá se, že to bude dobrý, můžu se trochu hejbat: ruka, pravá noha...

    Jak se jmenuješ?

    Hrdina, Václav.

    Tak Vašku, hlavně se nám nehýbej, jo?

    Záchranáři na mě nalehávaj, že prej kvůli vrtulníku, jde vod něj prach... To je komfort, helikoptérou jsem eště neletěl.

    A už sem na nosítkách, něco mně píchaj.

    Víš co, to aby ses nám nahoře nezbláznil. Máme nejmenší vrtulník v republice, bude to stísněný.

    No, má pravdu... Hele, abyste mě z toho eroplánu nevytrousili! Chci se zasmát, ale něco  mě píchá  v břiše, nejde    to.  Ještě          se