Jen my dva

1.

            S mojí manželkou jsme se vraceli z oslavy narozenin našeho kamaráda. Oslava byla, jak jinak, hodně veselá. Oba jsme pili, ale nakonec jsem řídil já. Bylo to docela daleko a já už byl také dost unavený. Zrovna jsme jeli po rovném úseku a já z čisté spontánnosti chtěl manželku – Janu políbit. Nevím co to do mě vjelo, obyčejně jsem spíš opatrný, ale teď jsem si možné nebezpečí ani neuvědomoval. Otočil jsem se na Janu a dal ji poslední polibek. V tu chvíli dostalo auto smyk a my jsme sjeli z příkrého svahu. Nabrali jsme strašnou rychlost a asi v polovině svahu jsme rychlostí 120 km v hodině nabourali do stromu, což nás zbrzdilo a my zůstali viset na jeho rozložitých větvích. Jana byla na místě mrtvá. Netrpěla, ale ve mně zůstal pocit viny, který asi ještě dlouho nezmizí. Já přežil. Vyprošťovali mě z vraku auta čtyři hodiny. Jednak proto, že auto bylo pevně zaklíněno v kmenu a také proto, že mi hlavou procházela půlcentimetrová tyč. Museli manipulovat opatrně, aby mi nepoškodili mozek ještě víc, než byl. Když mě tedy konečně dostali ven a dovezli do nemocnice, kde mě velice opatrně dali tomu nejlepšímu chirurgovi na stůl, malém jim tam omdlel, když viděl mé zranění. Prý jsem byl na sále něco kolem deseti hodin. Potom jsem byl šest měsíců v kómatu. Pohřeb Jany jsem prospal. Nad tím, že jsem se vůbec probudil kroutili hlavami i ti nejlepší chirurgové. Psychiatři zase nemohli uvěřit tomu, že jsem duševně v pořádku a dokážu normálně myslet. Psalo se o mě snad ve všech novinách a několika z nich jsem dokonce poskytl rozhovor. Normálně jsem si uvědomoval sám sebe, ostatní, to co se se mnou stalo. Všechno jako dřív. Až na pár věcí.

V prvních dnech jsem tomu nevěnoval pozornost. Říkal jsem si, že je to asi z toho, jak jsem byl dlouho v kómatu. Nikomu jsem to neřekl. Mysleli by si, že mám mozek poškozený moc a v životě by mě už z tý blbý nemocnice nepustili. A to bych asi nepřežil, už mě to tu pěkně štvalo. A tak jsem radši mlčel. Ze začátku jsem viděl jen nejasné obrysy za některými lidmi – auru. U někoho slabší, silnější nebo světlejší, tmavší. Nevěnoval jsem tomu žádnou pozornost. Hlavně klid, to nic není, určitě to za pár dní přejde. Ale nepřešlo. Naopak. Bylo to stále častější a silnější. Nejen, že jsem rozeznával jací jednotliví lidé jsou, dokonce jsem už občas četl myšlenky. Poprvé se to stalo u sestřičky. Přišla do mého pokoje s nějakými prášky, co do mě pořád cpali. Poznal jsem, že je hodně rozrušená a naštvaná. Nic jsem neřekl a najednou slyším: „To je takovej debil. Já nechápu, co jsem zase udělala. Čím jsem ho naštvala dneska? Vypadnu odtud. Plat sice dobrej, ale kdo to má pořád poslouchat? To budu radši dělat někde o pár stovek míň, než se nechat takhle buzerovat. Ty jeho blbý kecy.......“ Otočil jsem se. Vůbec se nekoukala na mě. Ale komu jinému by to patřilo? V místnosti už nikdo jiný nebyl. Dali mě na samotku, aby mě nikdo neotravoval.

A tak jsem se slušně zeptal: „Promiňte, ale kdo?“

„Cože?“ Na tváři se jí objevil nechápavý výraz.

„No ptám se, kdo vás tak naštval.“ Zopakoval jsem.

„Có? Já jsem ale nic neřikala.“ Nechápavý výraz v její tváři se ještě prohloubil.

„No přece jste nadávala na někoho, koho jste nazvala debilem. A pak jste také říkala, že už toho máte dost, že odtud vypadnete.“

Nejdřív se zatvářila nesmírně vyděšeně, poté nechápavě a pak zase vyděšeně. Nakonec zašeptala: „Jak to víte?“ Postupně mi to začalo docházet, a tak jsem jen rychle zamumlal, že je to jedno a převrátil se na druhý bok. Když odcházela, znepokojeně se po mě ještě ohlédla, ale naštěstí se se svým zvláštním zážitkem nikde nechlubila. V nemocnici se mi to stalo ještě několikrát, ale radši jsem už nereagoval ze strachu, že by mě mohli zavřít do léčebny nebo tak nějak. Když mě pustili domů, nejdřív jsem zjistil, jak to bude s mou prací. Byl jsem novinář. Přišel jsem do redakce a s hrůzou jsem zjistil, že máme nového šéfa. Zavedl mě do své kýčovité kanceláře, kde jsme dlouze probírali, jestli bude tak strašně šlechetný a vezme mě zpět. Kluci ještě někde vyštrachali můj starý počítač, a tak jsem mu ukázal nějaké své články. S podporou všech ostatních jsem nakonec získal svou starou práci zpět. Ptal jsem se, co se stalo s Erikem – mým starým šéfem. Prý spáchal sebevraždu asi měsíc po mé autohavárii, našla ho jeho vlastní dcera s podřezaným hrdlem u něj v garáži. Musel to být pro ní šok, najít svého vlastního otce v takovémhle stavu. Nikdo neví proč to udělal. Také to nechápu. Vždycky na mě působit tak vyrovnaně...chudák. No ale hlavně, že jsem měl zase práci.

            Potom jsem pořádně prozkoumal náš dům. Byl podivně prázdný. Ema, naše sousedka se tu asi stavila a dala to tu do přádku. Asi má u sebe i psa. Odpojili proud a vodu, všude byl prach jako kdyby tu nikdo nežil už pěkných pár let a přitom jsem tu nebyl „jen“ půl roku. Bude hodně náročné to dát zase dohromady. Šel jsem do obchodu. Nakoupil jsem si jídlo a nějaké mycí prostředky. Když jsem se dal do úklidu, zazvonil zvonek. Jak dlouho už jsem ten zvuk neslyšel. Šel jsem otevřít. Za dveřmi stála Ema s koláčem v jedné ruce, s květinou v druhé. Přesně jako vystřižená z amerických filmů.

„Ahoj Johne. To je super, že už jsi doma. Byla jsem tě několikrát navštívit v nemocnici, ale byl jsi v kómatu.“ Prohlásila s úsměvem jen, co jsem otevřel dveře.

Věděl jsem, že mi nezbývá nic jiného a musím jí pozvat dovnitř: „Emo! Ahoj. Pojď dál.“ Ve dveřích jsme se objali. Měl jsem jí rád, ale nechtěl jsem se teď s nikým bavit. A zvlášť ne s Emou, která vždycky chtěla vědět všechno do nejmenších detailů.

            Nalil jsem do špinavé vázy vodu z láhve a dal do ní květinu. Vrátil jsem se do pokoje, kde jsem našel Emu jak pečlivě utírá prach ze skříně.

„Co to děláš? Snad mi tu nechceš uklízet?“

 

„Ale jasně, že jo. Přece si nemyslíš, že tě to všechno nechám dělat samotnýho, když jsi se včera vrátil ze špitálu? To tak. Jo, málem bych zapomněla. Arnie je u nás. Vydrž chvíli. Přivedu ho.“

 Jen co to dořekla, odběhla vedle. Zůstal jsem sám. Sedl jsem si do zaprášeného křesla. Byl jsem naprosto vyčerpaný. V nemocnici byl naprostý klid a teď najednou takového rozruchu. Za chvíli se otevřely dveře a v nich se objevil Arnie. Náš pes. Pár vteřin stál a sledoval mě. Pak konečně poznal kdo jsem, rozběhl se ke mně a skočil mi na klín. Byl strašně šťastný, že mě vidí. Cítil jsem to. Poprvé jsem doopravdy cítil, jaké pocity má zvíře. Bylo strašně zvláštní. Najednou jsem pociťoval tolik lásky. Ale ne mojí, nýbrž ke mně. Byl jsem z toho šokovaný. Nic takového jsem nikdy v životě nezažil. Arnie nemyslel ve slovech jako někteří lidé, myslel krátkodobě a v obrazech...

„Teda ten tě ale vítá.“ Přerušila mě Ema, která nás sledovala z rohu místnosti. „Já už myslela, že si tě skoro nebude pamatovat, když tak stál u těch dveří. Poznal tě. To je dobře.“

„Jo to je. Alespoň  někdo mi zbyl.“ Dodal jsem zkroušeně.

„Nebyl jsi na ani na pohřbu, co? Nelituj toho. Stejně byl hnusnej. Takovej si Jana nezasloužila.“

„Jo Jana. Ach jo. Strašně mě to mrzí Emo....“ Náhle se mě zmocnila vlna emocí a začal jsem brečet. Jako malej kluk. Poprvý od chvíle, co jsem se probral. Bylo to zvláštně uklidňující. Dát průchod svým emocím. Pomohlo mi to. Cítil jsem, že mě Ema chápe. Vždyť Jana byla konec konců její velmi dobrá přítelkyně.

            Potom jsme uklízeli. Povídali si o novinkách, co se tu zatím staly. Celkem dobře jsme se bavili. Uklidili jsme celý dům. Zbývalo už jen vyluxovat. Ema mě pozvala na večeři. Přijal jsem.

            Když jsem se vrátil, bylo půl desáté. Uklízení a večeře mě tak unavily, že jsem si jen vlezl do postele a během pár vteřin spal. Ráno jsem zašel vyřídit elektriku, vodu a telefon. Začínal jsem si zase připadat celkem normálně. Až na to, že jsem byl vdovec. Sakra! S Janou jsme plánovali děti. Měli jsme se báječně. Ona byla architektka a milovala svoji práci, milovala život, milovala mě. Stále mě neopustil ten pocit viny. Rozhodl jsem se ji navštívit. Na hřbitově. Můj bože, zní to tak absurdně. Máte někoho rád, jste spolu šťastní, najednou přijde zlom a všechno je jinak - ztratíte ho a  o několik blbých dní už hnije dva metry pod zemí na nějakým všivým hřbitově. Ema mi řekla, kde leží. Byl to celkem hezký hrob. Měla tam čerstvé květiny. Seděl jsem u ní dlouho. Nevím jak, ale vím, že hodně dlouho. Povídali jsme si. Chvílemi jsem si připadal jako blázen, ale pomáhalo mi to. Vzpomínal jsem a omlouval se. Potom mě něco napadlo. Bylo to naprosto šílený. Když mám teda ty svoje nový schopnosti, proč je nevyužít? Rozhodl jsem se je podporovat a cvičit. Kdo ví?

            Než jsem měl nastoupit do práce, zbýval mi ještě měsíc. Měl jsem spoustu času. Začal jsem u jednoduchých věcí jako třeba čtení myšlenek. Šlo mi to velice dobře. Nevím proč, ale když jsem sledoval jak mohu bez problémů zjistit na co kdokoliv myslí, naplňovalo mě to zcela novým pocitem. Pocitem uspokojení. Líbilo se mi to. No není to skvělé? Mám ohromnou výhodu. Začínám uvažovat o tom, že ta nehoda byla pro mě vlastně výhra….Tak. Teď už jen pořádně cvičit, zdokonalovat se.

            Když jsem se ráno vzbudil, zjistil jsem, že něco není v pořádku. Večer jsem usnul na posteli, ale probudil jsem se…..nad postelí. Metr ve vzduchu. Hrozně mě to vyděsilo. Zřejmě jsem se přestal soustředit (i když ani nevím, že jsem se na něco soustředil), spadl jsem na záda a vyrazil si dech. Opravdu krásné probuzení. Když jsem se trochu sebral, šel jsem do knihovny. Nic inteligentnějšího mě v tu chvíli nenapadlo. Hledal jsem celé dopoledne. Nenašel jsem nic. Nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo moji situaci. Jediné co jsem našel, byly různé články o schopnostech, jež právě ovládám. Levitace (příklad z dnešního rána), telepatie...

            Když jsem šel z knihovny, zastavil jsem se u trafiky, vešel dovnitř a vzal si cigarety. Ne koupil, ale vzal. I když jsem nikdy předtím nekouřil, najednou jsem dostal strašnou chuť. Mladé hezké slečně u pokladny, která mě hned, jak jsem vstoupil podezřívavě sledovala, jsem vnukl představu toho, jak si pouze prohlížím časopisy. Nic neudělala. Jen prostě koukala do místa, kde jsem měl být já. „Super“, vychvaloval jsem si, když jsem vyšel ven. Mít takovéhle schopnosti se opravdu vyplácí. Už nebudu muset chodit do práce. Ne, že by mě moje práce nebavila, ale byla pořád stejná a od té doby, co tam nebyl Erik, jsem si to už neuměl představit. Nevím, jak bych vycházel s novým šéfem. Asi bych ho musel zabít. Najednou mi ta myšlenka někoho zabít nepřipadala tak nemožná. Připadala mi hrozně fajn. Ale nakonec jsem se rozhodl, že to ještě odložím.

            Vracel jsem se domů a přede dveřmi jsem potkal Emu.

„Tak tedy přídeš dneska, jak jsme se domluvili?“, zeptala se.

„My jsme se na něčem domlouvali?“, odpověděl jsem jí otázkou.

„Ale ano. Přece dneska se vrací Jean ze služební cesty. Chtěli jsme přeci oslavit tvůj návrat z nemocnice. Už jsem ti to říkala včera. Byl jsi nadšený....“, vůbec jsem nechápal. Nepamatuji se, že bychom se na něčem takovém domlouvali.

„Hm, asi jsem na to nějak zapomněl. Dík, žes mi to připomněla. Přijdu.“, odpověděl jsem ve spěchu mezi dveřmi. Pořád jsem nechápal. Marně jsem se snažil rozpomenout na všechno, co jsme včera s Emou probírali. Vybavilo se mi všechno až na pár maličkostí. Chvílemi jsem měl okno. Jak to? Že bych po té havárii ještě nebyl zcela v pořádku? Asi to bude tím. Pustil jsem to z hlavy.

            Probudil jsem se, jak jinak, než nad postelí. Čekal jsem to. Na druhý pokus jsem se pomalu snesl na peřinu. Teda, takhle dobře jsem se ještě nevyspal. Asi si to nechám patentovat. Ta myšlenka mě tak pobavila, že jsem se začal sám pro sebe smát. Udělal jsem si snídani a zašel si do schránky pro noviny. Naproti mně stál Jean jen v županu, tvářil se děsně nevrle. Měl obrovskou fialovo-modrou modřinu přes levé oko. Vzpomněl jsme si na včerejší rozhovor s Emou. A sakra. Zapomněl jsem přijít na tu oslavu. Asi proto je tak naštvanej.

Přešel jsem silnici: „Ahoj Jeane,“pozdravil jsem. Modřina na levém oku mě zaujala. „Od čeho máš tu modřinu?“, zeptal jsem se a už ve chvíli, kdy jsem to dořekl, jsem věděl, že jsem se ptát neměl.

„Ty kreténe!“, zařval na mě Jean a nasupeně odešel. Ještě ode dveří na mě něco zařval a vší silou, které měl na Francouze dost, zabouchl dveře. Zůstal jsem koukat na zavřené dveře. Před očima se mi odehrával průběh včerejšího večera:

            V půl sedmé jsem se sebral a odešel k Emě a Jeanovi. Přišla mi otevřít Ema. Měla na sobě červeno-bílé kytičkované šaty a mile se usmívala. „Jdeš právě včas. Zrovna jsem dodělala večeři.“, oznámila mi na uvítanou. Vešel jsem do obýváku, kde seděl Jean a kouřil dýmku: „Ahoj příteli. Vůbec jsi se nezměnil!“, pozdravil mě jakmile jsem vešel. Pozdrav jsem mu oplatil. Než Ema přinesla večeři, povídali jsme si s Jeanem o různých blbostech. Večeře byla skvělá. Poté jsme se všichni přesunuli do útulného salónku a Jean přinesl víno. Slyším jak říká: „Je to velice dobrý ročník, přesně se hodí pro tuto příležitost.“ Trochu jsem se asi opil, protože zbytek už mám takový zamlžený. Vím, že jsem se s Jeanem najednou začal hádat kvůli nějaké prkotině. Když mi nechtěl ustoupil, hrozně jsem se naštval a dal mu pěstí. Do levého oka. Pak jsem ho loktem praštil do břicha. Zlomil se v pase. Vzal jsem prázdnou láhev od vína a rozbil mu ji o hlavu. Zhroutil se na zem a zůstal nehybně ležet na místě. Ema seděla v koutě a třásla se. „Johne! Ne, prosím, nedělej to!“ Ještě jsem Jeana párkrát kopl do břicha a rozloučil se se slovy: „Ještě jednou a zabiju tě.“ Přišlo mi to strašně vtipné, a tak jsem se začal smát. Ema teď seděla nad svým mužem a usedavě brečela. Smál jsem se ještě, když jsem odemykal domovní dveře.

            Ze včerejšího večera si vůbec nic nepamatuji. Viděl jsem to pouze před očima. Stejně jako někdy vídám cizí vzpomínky. Přemýšlel jsem, co mám dělat. To včera jsem určitě nebyl já. Mám se jim jít omluvit? Co bych řekl? Co mám dělat???

Nedělej vůbec nic, kámo. Copak se ti to nelíbilo? Bylo to jako ve filmu. No  ještě řekni, že se ti to nelíbilo. Ozvalo se mi v hlavě. Byl to můj hlas, ale ne moje myšlenky. Tak On si chce povídat? Fajn. Jak chce. Aby nelitoval.

Ne, nelíbilo se mi to. A co ode mě vlastně chceš? To si jen tak přijdeš, vyhodíš mě z MOJÍ hlavy a sprostě mě svým chováním obíráš o MOJE přátelé? Dával jsem si záležet na tom, aby můj hlas zněl sebevědomě, klidně a trochu výhrůžně.

Nelíbilo? Tak to jsi mě teda zklamal. No k těm přátelům. Stejně to byli tupci. Dva ztratíš, jednoho získáš. Tak to chodí. Zvykej si.

 

Co tím myslíš? Koho jsem tím sakra získal?

 

Nedělej blbýho. Přece mě ne? To je snad jasný.

 

Ty nejsi můj kámoš. Ty si jen děsně vlezlej. Kdo tě sakra zval? No?

 

Ty.

 

Jasně, hoď to všechno na mě. Tim to určitě vyřešíš.

 

Já na tebe nic neházim. Já nevim kdo tu furt chodil a skuhral, že je tak strašně sám, když už nemáš Janu???

 

Teď mě zarazil. Co když měl pravdu? Co když jsem si svou sebelítostí skutečně zadělal na schizofrenii? Ne. To ne. Ale třeba není zas tak špatnej. Třeba se s nim bude dát vycházet.

Nechci se s tebou bavit. Nech mě na pokoji. Jasný?

 

Jak chceš. Až budeš zase sám tak toho budeš litovat, že jsi mě takhle sprostě vyhnal. Sbohem.

 

            Došel jsem domů a přemýšlel co budu dělat. Napadalo mě spousta otázek. Má stejné schopnosti jako já? Dokáže mi číst myšlenky? Manipulovat se mnou? Co když se mě pokusí vystrčit? Dostat se na moje místo? Bože. To by bylo snad horší než umřít. Poslouchat někoho jiného do konce života.

 

 

2.

            Měsíc uplynul a já začal chodit do práce. Dokonce mi i zvedli plat. Udělal jsem hrozné pokroky se svými schopnostmi. ON se od našeho prvního rozhovoru už neozval. Netrápím se s tím. Je mi takhle bez něj skvěle. Práce mě taky baví a na Janu pomalu začínám zapomínat. Úplně však nezapomenu nikdy. To vím jistě. Nedávno jsem si byl koupit závěsy do ložnice, protože jsem nechtěl zbytečně děsit pošťáka. A prodal jsem postel. Stejně mi byla k ničemu. Na posteli nespím už dlouho. Také jsem přišel na skvělý způsob posilování. Třeba běhat ve vzduchu. Nebolí vás klouby a krásně posilujete svaly. Je to fajn. Do konce už i skvěle zvládám hýbat věcmi. Nejdřív mi to vůbec nešlo a už jsem to chtěl vzdát, když jsem jednou mluvil se šéfem a to mě tak naštvalo, že když jsem přišel do svojí kanceláře, vzteky jsem převrhl stůl, aniž bych se ho dotkl. Měl jsem z toho takovou radost, že mi ani nevadilo, že se mi smíchaly všechny papíry dohromady a já je pak musel složitě třídit a rovnat.

            Jediné, co mě snad trápí, jsou občasné bolesti hlavy. Třeba když jsem hodně rozrušený, začne mě hlava bolet tak, až z toho málem zešílím. Mnohokrát se mi to stalo na ulici, kde jsem zhroutil na chodník a lidé přes mě šlapali, jako by se nic nestalo. Nikdo mi nepomohl. Zjistil jsem, že nejlepší lék je zalézt si někam do klidu, tam se uvolnit a levitovat. Nádherně to vyčistí hlavu.

            Jednou, už docela pozdě, jsem se vracel z práce domů. Poslední dobou jsem pracoval hodně a dlouho do noci. Vyhovovalo mi to. Došel jsem před dveře a začal uvažovat o tom, že bych mohl pozvat nějaké známé a přátelé a udělat konečně taky pořádnou párty. Dlouho jsem uvažoval o tom, koho pozvu a najednou slyším nechutně známý hlas:

Tak pozvi mě ne? Uděláme pořádnej mejdan a zbalíme nějakou kočku . Co ty na to?

 

Neřekl jsi náhodou SBOHEM? Jak to, že jsi zase tady. Nechci tě. Nevrle jsem na něj zasyčel. Ale asi ho to neodradilo a tak pokračoval.

No jo, ale víš, jak to říct, stejskalo se mi po tobě. Fakt. Už mě prostě nebavilo bejt zalezlej hluboko ve tvý hlavě a dělat jako, že neexistuju.

 

Tak si tam vezmi nějakou hru. Prohodil jsem a smál jsem se. Asi ho to rozčílilo, protože začal řvát.

No tak to můžeme vyzkoušet. Schválně jak by se ti líbilo na mým místě, co? Nebo se bojíš? Mě totiž už nebaví se koukat na to, jak nám mrvíš život!!! Věčnej celibát? To je tvoje heslo?

 

Ne to ne. Jen prostě se nechci vázat tak krátce po Janině smrti.

 

A kdo říká vázat? Jedna epizodka ti neublíží. Nebo snad jo? Ty se bojíš?

 

Nechci se o tom bavit. Zmiz.

 

Ááá, já sem se tě snad nějak dotknul???

 

Mlčel jsem. Otravoval mě ještě dlouho. Nakonec to přece jenom vzdal. Konečně jsem mohl spát.

            Zdál se mi strašný sen. Byl jsem v ložnici a najednou ke mně zezadu přišel ON. Viděl jsem ho. Byl stejný jako já. Byl jsem to já. Ne, nebyl. Já nemám takový výraz. Bylo v něm tolik nenávisti  a zlosti, až mě to vyděsilo. Obmotal mi šňůru od lampičky kolem krku a začal mě škrtit. Přitom vykřikoval něco jako „když mi to nedáš ty, tak si to vezmu sám“ a tak podobně. Ohnal jsem se a vší silou jsem ho praštil mezi nohy. Muselo to příšerně bolet. Zhroutil se na postel a chvíli se tam svíjel, já tak dostal dost času na to abych mohl uprchnout na záchod a zamknout se. Netrvalo dlouho a začal se na mě dobývat. Vyhrožoval mi. Muselo už svítat, když konečně odešel.

            Probudil jsem se opřený o záchodovou mísu a celé tělo mě strašně bolelo. Chtěl jsem vstát. Když jsem se pohnul ucítil jsem nesnesitelnou bolest mezi nohama. Bože. Konečně jsem se jakž takž postavil. Dveře byly zamčené. Odemkl jsem, dveře byly z druhé strany tak otlučené jako by se na mě přes noc snažila dobít celá armáda. Zamířil rovnou před zrcadlo. Měl jsem celý fialový krk s obtiskem něčích prstů. Uprostřed se táhla rudá čára po šňůře. „Pane bože.“, zašeptal jsem. Nemohl jsem vůbec mluvit. Tak to nebyl sen. „Pane bože“, zašeptal jsem podruhé. Civěl jsem na sebe do toho zrcadla asi půl hodiny, neschopen pochopit co se vlastně stalo-ten hajzl.

Teda takhle se zřídit. Neměl bys to přehánět. Příště by to mohlo dopadnout hůř. To snad ne! On si ještě dovolil, po tom všem co mi udělal, přijít a buzerovat mě!

Ty hajzle. Proč jsi to sakra udělal? Proč?

 

Klid. Začne tě zase bolet hlava. Už jsem ti to přece vysvětloval včera ne? Přišel jsem se trochu pobavit. Poslechl jsem a uklidnil se. Řvát na něj nemá cenu.

Jó? A líbilo se ti to?

 

No jasně.

 

Mohl jsi nás zabít.

 

Ne, to se pleteš. Zabil bych jen tebe.

 

Myslíš? Zabil bys tohle tělo. Zabil bys nás oba. I sebe. Asi ho to zarazilo, protože bylo chvíli ticho. Pak se zase ozval.

No a? Komu by to vadilo? Mě určitě ne. Hlavně, že by jsi zhebnul ty. Měl trochu nejistý tón. Snažil se, aby to vyznělo co nejvíc lhostejně, ale nějak mu to nevyšlo. Ha ha, dostal jsem ho.

Ticho. Už nic neříkal. Věděl jsem, že zaútočí znova a tak jsem byl pořád ve střehu.

            Pět dní se nic nedělo. Naprostý klid. Ani slovo. Ten den jsem se vrátil z práce pozdě a pěkně unavený. Dal jsem si jen rychlou večeři a vznesl se ke spánku. Konečně. Usnul jsem naprosto nepřipraven. Ráno už bylo pozdě. Zažil jsem to nejhorší probuzení mého života. Nevím jak to dokázal, ale vystrčil mě. Prostě mě sem zavřel. Nemohl jsem dělat vůbec nic. Nemohl jsem ovládat vůbec nic. Existoval jsem jen jako hlas, jako ON předtím. Byl jsem zoufalý. Rozhlédl jsem se kolem. Byl jsem v tmavém pokoji. Zkusil jsem otevřít dveře. Zamčené. Na zdi vysela nástěnka, na které byla fotka Jany a pod tím jediný nápis: UŽIJ SI TO TU. V rohu místnosti byla postel s propadlou matrací a u ní stál noční stolek. Pak tu ještě bylo okno, pod kterým stál psací stůl přeplněný tunou papírů. A židle. Nelíbilo se mi tu. Byl to ponurý a hnusný pokoj. Oknem jsem viděl, že se probudil. Začal jsem na něj řvát. Byl jsem tak rozčílený. ON má moje schopnosti! ON má moje tělo. ON je JÁ!

Ty parchante! Jak si mohl! Je to moje tělo. Moje, moje, moje!!! A ty nemáš právo na to mi ho vzít! Okamžitě mi ho vrať.

 

Neodpovídal. Musel mě slyšet. Ale neodpovídal. Pokoušel jsem se navázat rozhovor ještě několikrát, ale neúspěšně. Rozhodl jsem se mlčet. Jen jsem ho sledoval. Sedl jsem si na židli. Šel před zrcadlo a prohlížel si mě. Moje krásný tělo. Potom se oblékl a normálně odešel. Do posilovny! To jako chce říct, že nemam formu nebo co? V posilovně strávil celý den. Cítil jsem, jak ho celé tělo bolí. Asi mu to nevadilo. Podle mého očekávání zamířil do baru. Pěkně se opil, zmlátil dva kluky a dovoloval si i na vyhazovače, to se mu však nepovedlo a tak z toho vyšel se zlomeným nosem. Stále jsem mlčel. Nemělo cenu se pokoušet mu něco říkat. Zamkl přede mnou dveře. Proč jsem mu to neuděl já? Proč mě to nenapadlo?

 Poté zamířil do tmavé postraní uličky, sednul si do stínu a čekal. Netrvalo dlouho a šla okolo něj docela pěkná, asi dvacetiletá brunetka. Neviděla ho a šla klidně dál. Vrhnul se na ní a odtáhnul ji dozadu do tmy. Strhal z ní oblečení a s nožem v ruce, ji vyhrožoval, že ji zabije, když bude křičet. Jako důkaz jeho slibů, jí přejel ostrou čepelí po obnažených bradavkách. Cítil jsem, jak je vzrušený. Pomalu si rozepnul kalhoty a uspokojil se na ní. Nakonec jí ty bradavky stejně uříznul a pak jí zlomil vaz. S bezvládným tělem si pak hrál ještě hodně dlouho. To, co zbylo z dívky už zdaleka nepřipomínalo lidské tělo. Všude bylo spousta krve, její tvář byla zohavená, pořezaná s vypíchlýma očima, asi aby se na něj nemohla dívat. Břicho měla rozřezané a vyhřezlá střeva a orgány ležely všude kolem ní. Po dokončení svého hrůzného výtvoru se ještě otočil a při tom pohledu si ho ještě vyhonil. Když jsem viděl jeho práci, zvedl se mi žaludek a já zvracel tak dlouho, až jsem neměl co. Nakonec jí vyřízl stále ještě teplé srdce plné krve a se slovy, že si dnes udělá něco dobrého k večeři si ho strčil do pytlíku a odešel. Nemohl jsem dělat vůbec nic. Štvalo mě to. Musel jsem jen přihlížet. Už jsem se ani nesnažil nějak protestovat. Nemělo to cenu. Sesunul jsem se do kouta a čekal. Usnul s úsměvem na rtech, já nemohl ještě dlouho. Před očima jsem stále viděl tu k smrti vyděšenou dívku, kterou nakonec tak odporně zohavil.

            Další ráno šel do banky a vybral všechny moje peníze. Pak si šel koupit zbraň. K mému údivu si nekoupil jen obyčejnou malou pistoli, ale i nádhernou sniperovku. Co s ní proboha chce dělat? Odpověď jsem znal už za necelou hodinku.

            Můj „milý přítel“ vylezl na věž stojící nad věčně přeplněným nádražím a zkoušel svou novou hračku. Náramně ho to bavilo. Mě to děsilo. Je to cvok. Nic jiného. Zabil asi deset lidí, pak se přesunul do okna opuštěného domu a odtamtud zastřelil ještě dalších pět. Viděl jsem jen jednoho. Trefil se přímo doprostřed čela. Praskla mu lebka a v dalším okamžiku už jsem viděl jen mozek stékající po zdi a rozstříklou krev jako by si hrál nějaký malíř s červenou barvou. Nebyl to příjemný pohled, ale po tom co jsem musel sledovat včera mi to už snad ani nepřišlo. Další už jsem nechtěl vidět. Stačilo mi to. Lehnul jsem si na postel a počítal výstřely a jeho smích. Smál se vždycky, když mačkal spoušť. Bavilo ho to. Jako malé děti baví, když hrají střílečky. Konečně ho to omrzelo a šel domů. Bylo mi jasné, že to takhle už dál nejde. Musím něco udělat. Už jsem měl plán.

            Naštěstí usnul brzy. Nic nečekal. Nevěděl jsem jestli to bude fungovat, ale risknul jsem to. ON to přeci taky dokázal. Věděl jsem, že budu muset jednat velice rychle. Vší silou jsem se rozeběhl proti dveřím. Nic. Ještě jednou. Schytalo to rameno, ve kterém mi vystřelila ostrá bolest, ale cesta přede mnou byla volná. Rozeběhl jsem se. Brzy jsem dorazil do ložnice-spal. Pořád ještě spal. Původně jsem ho chtěl zastřelit, ale tak bych nás zabil oba. Vzal jsem lampičku a třískl ho po hlavě. Tak to bychom měli. Bude mu chvíli trvat než přijde k sobě. Odtáhl jsem ho do mojí bývalý cely. Před dveře jsem dostrkal skříň. Přes tohle se jen tak nedostane. A teď jsem tu zase pánem já. Byl jsem šťastný. Ale věděl jsem, že svůj plán musím dotáhnout do konce. Musel jsem počkat, než se tělo vzpamatuje z toho útoku.

            Probral jsem se na koberci v ložnici. Neuvěřitelně mě bolela hlava. Na čele jsem měl zaschlou krev. ON se nejspíš taky probral, protože jsem uslyšel zuřivé bouchání na dveře a ohlušující hysterický řev.

Za to zaplatíš. Ozval se nenávistný hlas. Začal jsem se smát. Oblékl jsem se a vyrazil. Vybral jsem si tovární komín. Dalo mi práci vyšplhat až nahoru. Poslední příčka. Držím se jen jednou rukou. Pouštím se. Slyším jeho zběsilý řev. Zoufalý. Letím a je to krásné. Prožívám svůj nejdelší a poslední orgasmus v životě, cítím jak mi vlhnou kalhoty. Vzdychám slastí a je mi nádherně. Plán vyšel dokonale.

„Sbohem...“, říkám a směju se.

„Parchante!“,řekl mým hlasem. Nevím jak to dokázal, ale už se to nikdy nedozvím. Mohl jsem klidně zastavit, ale nechtěl jsem. Myslím, že po tomhle už mě asi žádnej chirurg nezpraví. Pád z třicetimetrové výšky, na to není hezký pohled.

---