Věta a květ na počátku

Další infantilní sranďička.

Věta a květ na začátku     26. 12. 2003

 

 

Stíny se dlouží, po krvi souží

 

co zbylo z louží jen obrys krouží

 

na cestě zmola co nemá mola –

 

a ani most po kterém přešel bys,

 

tu a tam zejí a radostně tlejí

 

tam pařez shnilý, tu mrtvý suk.

 

Jak v odstavci věty tak tady květy,

 

ukázali obsah a hloubku mých slov –

 

Však stejně jak louže po kterých dnes klouže,

 

tak i ty květy i ony věty –

zamrzlé zafouklé dřímají teď.

 

Za velikou zdí stejně si sní

 

o velikých plánech a možná i lánech.

 

O tom jak budou a vstanou-li určitě –

 

objímat, panovat, rabovat svět.

 

Teď tu však ruchu co škodí mi sluchu

 

kolem je hofo odrušit ne.

 

Stavím si zeď jak věta a květ,

ze snů a ledu, od břehu k břehu.

 

A až se odprostím od všeho chtíče

 

nová to zem mi poskytne jen

 

nápoj co utlumí, zahubí bolest.

 

Jak blázen zde zůstanu

 

navěky sedět.

 

Dál však budu hledět, ale co dál ještě dále

 

až samotný počátek bude mýt na mále.

 

 Když prohlédnu si s radostí

 

jeho nůši, batoh i kapsy prohledám mu.

 

To obrovské tajemství bude i moje

 

já neprodám ho za kotouč hnoje.

 

Jen ti co znají jeho cenu pozvu

 

na prohlídku k němu.

 

---