Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seProbuzení
12. 03. 2006
1
2
1548
Autor
BloodTears
...monitor mi uprostřed noci svítí do očí jako velké slepé oko co svou září odhání stíny aby způsobovalo nové, co se potají rodí a umírají pohlceny ještě většímy... stíny.
Touhami...
Vášní.
Jako potomci starých vášní rodí nové děti v poslední agonii a samy zanikají.
Sedím tu a to oko řídím v jeho soukromé hře s tmou a světlem.
Prsty se dotýkají klávesnice, ve vzduchu je cítit chlad z astrálních bytostí co se krčí nahoře u stropu a pozorují jak tma pomalu vyhrává.
Jsou dokonale průhledné, jen v obrysech vlastních neforemných těl mrtvolně mléčné a tajemně fosforeskující.
Tma totiž plodí světlo, dobro plodí zlo a teplo je závislé na chladu.
Závislosti vší té existence co dohromady tvoří svět s mnoha tvářemi.
Je ticho a klid.
Jsou tam nahoře a dívají se tvářemi bez očí.
Nebojím se jich a přesto cítím mráz po celém těle.
Strach má přece velké oči.
Tvář mi obklopuje světlo a prsty tančí po tlačítkách.
Slova se spojují ve věty.
Vznikají světy bez hranic s křídly motýlů co létají půlnoční tmou v zapomenutých lesích.
Je ticho a klid.
Náhle...
Světlo utopí tma a všechno zhasne.
Prsty strnou, oči jsou slepé, strop se chvěje.
Mlaskavý zvuk bytostí co jsou rázem všude kolem a krouží jako slepé můry kolem žhnoucí žárovky.
Stíny zemřely a spojily se v tmu.
Topím se.
Něco mě dusí.
Touhami...
Vášní.
Chvěji se u stropu a cítím jak opouštím své tělo.
Jsem obklopen světlem co jsem nikdy neviděl a zvukem jiné reality který hluché uši lidí slyšet nemohou.
Tolik se náhle změnilo.
Vidím své tělo jako leží na zemi v té tmě.
Zástava srdce.
Srdce je už klidné a tělo jen použitou schránkou co jsem tak náhle odhodil.
Necítím smutek, necítím bolest ani ten protivný chlad.
Byl jsem larvou co žila svůj život ve svém světě a nastal čas rozplést křídla z lepkavé schránky na lidské smetí.
Je ticho a přesto je všechny slyším.
Potřebují mne.
Malincí a zmatení tím vším co se v nich jednou dokonale probudí.
Na jedny housle zahrají pak celou symfonii.
Teď potřebují jeden druhého.
Miluji a strážím.
Lidské smetí co vráží jedno do druhého...
Spousta slov co tvoří věty.
Chvěji se u stropu a mé tělo je průhledné , jen v obrysech vlastního neforemného těla mrtvolně mléčné a tajemně fosforeskující.
Závislý na tmě a na světle.
Monitor už zase září.
Prsty běhají po klávesnici.
Stíny rodí stíny a má mysl létá tam, kam by neměla...