Blázen

Věnuji Tobě, Blázne. Kate Toto dílo jsem napsala do soutěže na téma Lásky a nelásky.

Pořád slyším ten hlas v nemocnici,který oznamoval tu zprávu. Přinutila mne vyběhnout z budovy a chovat se jako pomatená. Lítala jsem v dešti, válela se po zemi, potřebovala jsem se vybrečet, seřvat všechny, kteří mi chtěli pomoct. Chtěla jsem někomu ublížit, stejně jako osud ublížil mě. Toulám se už dlouho, prakticky od té doby, co jsem chtěla vidět Afriku. Doma mě stejně nic nedrželo. Neměla jsem moc známých, jen jednoho přítele, který mi ukázal, jaká skutečně dovede být láska. O pár měsíců později....zemřel. Taková příjemná sestřička poslala tu zprávu do éteru a ani se jí nepohnul v obličeji sval. Proč vlastně taky?Neznala ho, nic pro ní neznamenal, byla to jen práce, za kterou byla placená. Ale já v tá chvíli ztratila někoho, na kom mi záleželo, pro koho jsem chtěla žít. Na začátku svého života jsem si myslela, že život pro mne přichystal jen to nejlepší. Ale později jsem si uvědomila, že se dá dojít ke štěstí jen trnitými cestami. I teď po tolika letech si vzpomínám na jeho dotek a žhavé políbení. Škoda, že nešla jeho smrt odvrátit! Už je to tak dlouho, co jsem slyšela češtinu, viděla rodiče a cítila listopadový sníh v dlani. Tady v Africe má člověk dost času na přemýšlení, je tu takový klid, přesně takový, jaký jsem chtěla vždycky mít. Aspoň na chvíli. Na černém kontinentu se dá dělat všechno, třeba jezdit i na koni. KONĚ, jak moc jsem je milovala. Už jako malá jsem snila o tom, že jednou spatřím jednorožce, budu vlastnit tu pohádkovou bytost. V mých snech mne provázeli, řehtali mi do ucha, nechali se hladit. Cválala jsem po stepích, dávali mi smysl a cíl. Jak je to asi dlouho, co moje stehna obepínala koně, co jsem měla otěže v rukou? Vyrůstala jsem na vesnici, já, sestra, bratr a rodiče.Moc dobytka jsme neměli, jen pár slepic, králiky a psa. Na ostatním pozemku rostla tráva, kterou jsme sušili pro strejdovy ovce. A jedno léto nám pomáhal i jeden můj kamaarád, kterému všichni říkali "Blázen". Už ani nevím proč, snad protože měl svůj sen, za kterým chtěl jít, chtěl ho uskutenčit ať to stojí, co stojí. Jeho snem bylo vlastnit obrovskou farmu na odlehlém místě, daleko od lidí, protože jak říkal, lidé kopou víckrát než koně. NIkdy jsem neviděla tak hnědé oči, i čokoláda se mohla stydět za svojí barvu. Vpíjely se tak hluboko do mě,že se mi z toho točila hlava. A já naslouchala jeho příběhům stejně jako malé dítě své matce, když je čas pohádek. To jsem byla ještě někdo, měla jsem svoje místo, svoje přátele. Teď nepatřím nikam, lidé mě tu znají jen jako Kate. Nikdy se nikdo neptal na moje druhé jméno, na to proč tu jsem. A jak to asi vypadá, nedala jsem ani tu šanci, aby to někdo mohl učinit. Nedokázala jsem se smířit s tím, co se stalo. Blázen mi vyprávěl příběhy, ve kterých hlavní hrdinové jezdili na koních a já opět zatoužila usednou do sedla, nechat si vlasy vyfoukat větrem, znovu cválat jako šílenec letní loukou, líbat se s Bláznem v sedle, usínat ve stáji s koníkem, který si položí svojí hlavu na moje rameno. Zatoužila jsem probudit to, co ve mě už dávno usnulo - stát se "cowboyem". A co se opravdu to léto stalo, to vám chci vyprávět" Už si ani nepamatuji, který den to byl, když mě Blázen vzal na koně. On zkušenosti měl a já byla plná chutě zapomenout na strach, který jsem získala díky pádu z koně. Dopadlo to dobře, až na pár odřenin jsem byla v pořádku, jen jsem se z toho nedokázala dostat, myslela jsem si,že už nikdy neusednu do sedla. Když mě vysadil na šestiletého hnědáka, myslím si, že se jmenoval Fanor, cítila jsem podivné chvění. Na hlavu mi dal velmi neslušivou přilbu, a tak jsem pochopila, že to tak jednoduché nebude a že se musím vzdát větru v mých vlasech. "Podívej se , musíš sedět zakloněná, líp to pak ustojíš, když kůň při cvalu třeba vyhodí zadkem,"dával mi Blázen pár rad před "první" jízdou,"necukej tolik otěžema, on pak neví, co má dělat, nejdřív půjdeme krokem a pak zkusíme klus, ne, neboj se, "rychle dodal s úsměvem, když viděl můj zkřivený obličej,"nic to není, to zvládneš, prostě se drž a sleduj, co dělám. Hlavně se uvolni, jsi moc křečovitá." "Dobře",odpověděla jsem. Vyjeli jsem do letního odpoledne, slunce pálilo, obloha byla modrá a mě se vykouzlil úsměv nad tím, že jsem zvládla svoje "první" vysedávání pří klusu, uvolnila jsem se a kochala se přírodou. "Vidíš, že to jde, zvládneš krátký cval?",zeptal se mě najednou. Já v tu chvíli měla úplně prázdnou hlavu a tak jsem jen kývla. Slyšela jeho: "FAnore hop!" A tak mi kůň nacválal.Nedá se to popsat, ten skok, který přitom udělá, ale cválal jsem, sice kousek, ale cválala. Jak v takových případech naroste člověku sebevědomí!Teď když o tom přemýšlím, mohla jsem se zabít. Netušila jsem, co se může všechno stát, když jede člověk v lese na koni, nevypadá to tak nebezpečně, v těch filmech to byla tak jednoduché. Pamatuji si jeho smích i ruku, kterou mi podával. A pak.... ....se to stalo, nikdy na to nezapomenu, lesem se ozval zvuk startujícího nákladního auta, někdo v tom lese pracoval a jen otočil klíčky, ani ho nenapadlo, co se všechno může stát. Nikdo z nás to nečekal, koně se tak lekli, že Fanor vyrazil rychlostí blesku po lesní cestě, a já se v sedle držela jako klíště. V té chvíli mi nepřipadalo romantické cválat jako šílenec, a já cválala jako pravý šílenec lesem a nedokázala zastavit splašené zvíře. Do rukou se mi zaráželi otěže, cítila jsem vlhko v dlani, ale nedokázala jsem se dívat jinam než před sebe. Vůbec jsem nevěděla, kde je Blázen, co se s ním stalo, jen v uších mi zněl jeho výkřik: "Drž se, drž se!!!" Ale tím to neskončilo, můj kůň najednou klopýtnul a já přeletěla jeho hlavu. Měla jsem štěstí, že FAnor přistál o několik metrů dál než já, jinak by mě asi svým tělem rozmačkal. Dívám se na tu přilbu, kterou jsem si vzala jako suvenýr. Je v ní malá jamka od kamenu, kam jsem dopadla. Ta malá přilbička mi zachránila život. Tady v Africe mi připomíná moje nerozvážné mládí. Ukazuje mi, že i malé věci nám někdy můžou zachránit život, i když v těch věcech připomínáme strašidlo. Lidé ale dají hodně na vzhled, než na to, co se může stát! Ani nevím, jak dlouho jsem tam ležela, když jsem otevřela oči, cítila jsem bolest v zádech, zkusila jsem pohnout hlavou, šlo to, to je dobře, blesklo mi hlavou, nemám nic s páteří, můžu chodit, radovala jse se v duchu. Podívala jsem se na svoje ruce, byly celé od krve, jak jsem se křečovitě držela hřívy, sedla a otěží. Posadila jsem se a zjistila, že Fanor ten pád taky přežil. Stál opodál a klepal se. Dalo mi dost práce, postavit se na nohy apřinutit ho, aby přišel ke mě. Vůbec jsem nevěděla, kde jsem a kterým směrm se mám vydat. V hlavě jsem měla úplnou magistrálu. Myšlenky létaly sem a tam a já si nedokázala vybavit, co se stalo. Nasedla jsem na koně a vydala se cestou, která snad vedla domů. Podle stop jsem tou cestou asi přijela. Spíše jsme se ploužili než šli, ale najednou jsem uslyšela hlasy. Co se tady stalo? "To je ona, ona byla sním, snad se jí něco nestalo?", slyšela jsem hlasy, které se ke mě přibližovaly. Snad mi nevyplaší koně, napadlo mě, ale Fanor stál kupodivu klidně. Nechal se podržet a já mohla sesednout a podívat se na to, co se stalo. Vůbec jsem nevnímala, jen jsem kráčela k lidskému tělu, které tam leželo na zemi a já se bála otevřít oči, i když jsem si nemohla vzpomenout, kdo jsem a co tu dělám. Utrpěla jsem velký otřes mozku a tak jsem nedokázala pochopit, že je vážně zraněný. Teď si vybavuji, jak tam ležel. Jeho kůň vyrazil na opačnou stranu než můj, na tu stranu, kde stálo to auto, toho se lekl. Postavil se na zadní a přepadl dozadu, i s Bláznem,už jenom tohle mu způsobilo smrtelné zranění, ale to nebylo všechno. Jeho kůň na něho i šlápnul, když se pokoušel postavit na nohy. A prý že koně na člověka nešlápnou, možná ne, ale když mají strach, můžou udělat cokoliv. A on udělal. Odvezli ho i se mnou do nemocnice. Mě si tam nechali týden na pozorování a já si postupem času vybavovala, co se stalo. Jen jedno jsem nedokázala pochopit, proč jeho kůň nevyběhnul stejným směrem než můj. Mohl tu být se mnou. Po týdnu jsem začala pátrat, kde leží Blázen a co s ním je.Nikdo mi nechtěl říct, co se stalo a pak jsem se to dozvěděla od sestřičky. A tím to skončilo nebo vlastně neskončilo?Nedokázala jsem pochopit, jak mi mohla jen tak říct:" o d e š e l a u ž s e n e v r á t í ," vždyť já s ním chtěla žít, já ho milovala a svět se ani nezastavil, běží dál. Už je to tak dlouho, nosím to sebou jako svoje břímě. Automaticky si to přehrávám, když vidím koně. Pět let utíkám před něčím, před čím se nedá utéct. Nejhorší na tom je, že koně byli jeho láskou, obrovskou láskou ,pro kterou chtěl žít a oni ho zbavili toho nejcennějšího, co měl. ŽIVOTA. Teď nevím, byli a nebo nebyli jeho láskou??? On jediný znal odpověd. Doslov Před nedávnem jsem přijela domů, opustila jsem Afriku, jenom abych mohla vidět svoje rodiče, známé a hlavně udělat jednu věc, kterou jsem měla udělat už dávno. Když jsem si dávala tu starou přilbu na hlavu a vysedala na koně, opět jsem cítila to divné chvění. Ale nedala jsem na to, překonala jsem sama sebe a později, když jsem stanula na místě, kde se ozval zvuk startujícího auta. Odhodila to svoje "břímě" s malou jamkou na straně, která mi jen připomínala mojí minulost, byla jsem štastná. Zvládla jsem tolik věcí. Začal pro mne nový život.

---