bez názvu

Když jsme si dali sbohem

tvé rty žadonily o návrat času

a ruce sápaly se mi po kůži

a oči plakaly a drásaly ze mne

poslední zbytky odvahy

a vlasy se leskly tak bezradně

až jsem se málem neubránil

ale zůstal jsem tvrdý

alespoň navenek

a třesouc se jsem vydechl

Ne! Dost! Fin!

A znovu ty oči

já uviděl v nich tolik velkolepých chvil

a tolik pádů a společných znovuzrození

a tolik úsměvů a slov co se jen šeptají

a v těch krásných rozmlžených očích

uviděl jsem své srdce jak krvácí

Však bylo jasno

náš sen neměl být dosněn

a já to věděl a byl tvrdý

a já to chtěl!

Ach jak málo nocí stačilo tvým očím

k vyschnutí

jak brzy našly si tvé ruce novou hruď

jak snadno teď šeptají tvé rty

jinému

co učily je mé rty znát

a jak moc teď mé srdce pláče

Umělo někdy tvé srdce tak plakat?