Hra na ostych

Mám chuť sem napsat něco drsnýho v kontrapunktu s tím přesládlým textem, co si budete číst za pár vteřin, ale kašlu na to.

Téměř jistě vím že nespíš A já stojím před tvým domem V tam-tamech deště Jako milenci klopýtají i poslední opilci z restaurace schoulit svá omámená těla do peřin a upadnout do sladkého bezvědomí zatímco mě kabely vody promáčejí až na kůži a možná ještě hlouběji - kdo ví Mlčky nahlížím do Tvého okna Poslouchám orchestr roztoužených kanálů Jak každým okamžikem vzrušeně hltají víc a víc Krůpějí z mých bot Za okultního osvětlení pouličních lamp Bych Tě líbal vlhkou jako mé rozmáčené stránky Slabých ale upřímných veršů Které jsem Ti psal snad až s odbytou lehkostí Zhasla si světlo v pokoji… Už za dvě, tři vteřiny Ty Listy plné ostychu navždy zmizí v černé díře městské kanalizační stoky Naštěstí už v hlavě píšu zbrusu novou poštu...

---