Kniha

Takový jsem byl

KNIHA 1 INTRO ... Zavři oči a nemysli na nic. Jsi tu prý jenom jednou a tak z toho vycházej. Vnímám momentálně tmu, zrak je zbytečný. Pokouším se pohnout pravou rukou - tápu v nekonečnu a na nic nenarážím. Chci něco říct, nenacházím slov. Snažím se cosi zaslechnout a je to pouze tlukot mého srdce. Aspoň něco je jak má být. Opravdu je ? „ Šoustej, kousej a řvi. Dělej přitvrď. Teď, už. Á.....á.“ Poslední slova, která si z tvých úst pamatuji. Zmizela jsi a nevím kde tě hledat, dostanu - li na tebe opět chuť. Ne každá kurva mi je tak sympatická tak jako ty. V tobě je něco zvláštního. Jenom doufám, že to není AIDS. Kámen na dně je pod neustálým nekonečným tlakem kapaliny a všech okolností, které způsobily, že se na tom dně objevil. Člověk na dně podléhá pouze sám sobě, ale neví o tom a ani o tom vědět nechce. Vždy hledá příčinu někde mimo. Nechce znát pravdu. Má-li to štěstí a uvidí-li ještě někdy slunce, zapomene na vše zlé a vrhne se zpět do života. Ale ten skok má většinou už na začátku daný směr. Člověk nevydrží dlouho skákat a šplhat. Není to jeho styl. Kráčím dlouhou ulicí, vrážím do cizích lidí. Ve tvářích se snažím najít nějaký cit. V očích hluboké tůně a všude registruji věčný spěch a stres. Každý spěchá za svým cílem a neohlíží se na druhé. Tohle jsme asi chtěli, na tohle jsme čekali. Máme to a naučili jsme se s tím žít. Jde nám to zatraceně rychle. „ Rozhodla jsem se, že to bylo naposled. Už s tebou nepočítám!“ Řekla a možná si myslela, že vyhrála. Škoda - bylo to krásný. Ale iluze jsou od toho, aby z nich člověk střízlivěl. Bude mi to sice ještě chvíli trvat, ale přežiji to. A hlavně se z toho poučím. Možná tím vyhrála první bitvu, válka však bude dlouhá, vyčerpávající a hlavně neúprostná. A taky v ní nebude vítěze. Jsem si toho vědom. Neustoupím. Škoda - mohlo to být krásný. Tak to bude aspoň zajímavý. Už to teče. Slastný pocit. Nikdo mi jej nevezme a ani nepřesvědčí o tom, že to není jeden z nejkrásnějších okamžiků, které lze prožít. Konečně se mohu vymočit. Jsem nervózní - jsi smutná. Na všechno se čertíš. Tvrdě odmítáš každou narážku. Nepovíš kloudného slova. Je ti devatenáct a vypadáš dnes na třicet a přece ti to sluší. Kopneš bechera a přesto ti není líp, zapálíš cigaretu - je ti zle od žaludku. Jsi krásná, ale je ti to dnes houby platný - práci za tebe nikdo neudělá. Meditace, kouř mariánky, láhev minerálky. Koukáš do blba sedíc na podlaze a přemítáš nad myšlenkami všehomíra. Meditace doprovázená hudbou - jakoukoliv. Bráníš se poznání a přesto se po něm pídíš. Do uší buší svět tří dimenzí,v mysli by ses nejraději nacházel na pokraji Galaxie a ty nejsi s to dojít na kraj sebe sama a odpoutat se. Žiletka leží nepoužitá na stole a voda ve vaně chladne. Venku mráz - uvnitř milo. Spousta práce čeká za hranicemi tepla domova, ale musí se udělat. A ty ? Sedíš a koukáš na televizi zároveň posloucháš rádio. Však on to někdo udělá za tebe. A ty ? Zůstáváš ledově klidný, protože víš, že už to šel udělat. A vůbec tě nesere, že už nemůže, že má všeho dost, že ho to štve jakej jsi. Jsi nechutný, ale ani to s tebou nehne. Peníze, peníze a zase ty pitomý peníze. Armagedon, Apokalypsa, Ježíš, ... . Strach by měl padnout na naší mysl však my otrlí jsme dál. Proroctví se pomalu vyplňují a my o tom víme. Konec se zřejmě blíží, ale my hřešíme dál. Chybí nám snad něco kromě víry ? Ano ! A co ? Pokora ! Plný sál židliček, židličky jsou na sezení, sedět zde budou lidé, přišli na koncert, bude se tu hrát „nakažlivá music“, to proto tu jsou ty židličky, abyste rozuměli, musí tu být něco, co by se mělo překonat, a lépe, než překonávat podstatu, je snažší odstranit něco, na čem vůbec nezáleží, to proto, aby hloupost žila a bujela dál. Odpuštění - složitý proces. Vše je závislé na osobnosti všech dvou aktérů. Odpouštějícího a odpušťovaného. Mám pocit, nevím - nemohu si nějak ujasnit v jaké se nacházím pozici. Asi se k tomu vrátím později. Blíží se. Je nenápadný. Úspěšně se zapojuje do okolního světa. Nedělá mu problémy navazovat nové kontakty. Vtírat se do podvědomí lidí, pomalu ovládnout jejich mysl a chování. Má dostatek času - na všechno. Asimilace je trvalý proces. Měl a má možnost rozmyslet si její postup. Až se zařadí do mašinérie zbytečností a předsudků bude pozdě. Bacha na něj ! Musím na ní stále myslet. Nevím jek to navléci. Chtěl bych jí. Chtěl bych. Chtěl - jak jí to ale sdělit ? Má smysl se vracet ? Ještě mě pálí dlaně a bolí mysl Nechci se jí ale vzdát stále jí mám ( i když je to kruté ) co říct a bojím se to i přiznat také rád. Bubny, kytary - syrový zpěv a řvoucí hluk. Dlouho jsem si to odpíral, ale už to stačilo. Ani smrt mi tuto slast neodepře. Čím více je to slyšet - tím více mi to pomáhá a je nás víc. Opíjíme se rachotem a řevem. Vím - nemá to smysl, ale je to hezký. Tenhle zmatek se už nedá více snášet. Vše chce svůj řád, aspoň ten primární,ale i ten je pro mne v dané situaci něčím nedosažitelným. Je to smutné konstatování - sebekritické sice, ale zbytečné. Cítím, že v nejbližší době se bude spousta věcí měnit. Jen bych potřeboval vědět, jak to všechno mohu ovlivnit já sám. Nebaví mě hrát věčného flegmatika. Jsi tam, kde jsi byl před nedávnem. Vrátil ses na místa starých hříchů. AKCE 1 Dostalas padáka a zatím nevíš, co bys měla na to říct a udělat. Bereš to s humorem, ale když se kouknu to tvých jindy veselých kukadel ( oči prý nelžou ) vidím dobře maskovaný smutek s trochou obavy o to co bude dál. Naše situace se dostala do nečekaně podobné polohy. Stejně staří blázni, kteří si vždy měli co říct i když nebylo co, teď tápají a mají pocit, že jsou na to sami. Vědí, že stačí slůvko, jednoduché gesto a můžou být na to dva, ale nikdo z nich nechce začít. Oba ví, že to asi jinak nepůjde. Oba ví, že ani jeden z nich to slůvko neřekne - to gesto neudělá. Je to smutné, ale je to tak. - „ Co mi chceš naznačit ? Že na to nemám, že jsi sám jako voják v poli, o co ti vlastně kráčí ?“ - „ Venku začíná pršet.“ - „ Vím, že jsem sama, ale ty na tom bohudík nic nezměníš, pochop to konečně.“ - „ Jestli bude po dešti aspoň 20 stupňů porostou v lese parádní hřiby, už se na ně těším, fakt.“ - „ Prosím tě, netvrď mi, že bychom my dva mohli někdy vegetovat vedle sebe.“ - „ V neděli musím na fotbal, slíbil jsem to klukům, po něm bychom se mohli vidět, jestli to půjde.“ - „ Jsme jak na ruském kole, když ty jsi naho-ře, tak já dole a naopak. Proč si ale nesedneme do jedné kabiny společně ? Doprdele posloucháš mě vů-bec? Mluvím na tebe člověče !“ - „ Jó kolotoče, kde jsou ty časy.“ - „ Vzpamatujme se a ... . Já to vzdávám, nemá to smysl. Ahoj! „ - „ Katko - nechoď ! Prosím .“ KLAPKA ! STOP! Děkuji, bylo to skvělé! Je to jako ve špatném filmu a zdá se mi, že tenhle je příšerně dlouhej. Mohamed a hora - to je stará záležitost. Oldies but goldies, ano je na tom spousta pravdy. Nechápu však proč když dva spolu mluví nastane někdy situace, že i když chtějí nevede se to co chtějí, je možné, aby jsme se pohybo-vali po rovnoběžkách ? Dá se život znázornit geometrickými vztahy, matematickými vzorci - co je definicí lidského vztahu transformovanou do řeči čísel ? Bože - to je děs, když to teď po sobě čtu. Sedím si tak v parku na lavičce - nedělám to často, uklidňuje to, uvede to správné napětí, tu atmosféru psychického uvolnění. Když se zahledím na asfaltovou uličku, která je lemována zelení, nebo padajícím listím, nebo mokrou břečkou sněhu. Když se podívám na klenbu kvetoucích kaštanů, či tupě vypadajících větví - je mi milo. Tak sedím vám na té lavičce a snažím si ujasnit to - co se s námi děje a zjišťuji, páni to je ale věc, zjiš´tuji, že vím stejné hovno jako před tím, než jsem si sedl na tuhle lavičku. Léto je pryč, příroda podzim vynechává a začíná řádit zima. Rok od roku stejná písnička. Vím, že jsi a tuším že nejen pro sebe. Už jsme se dlouho neviděli. Nevadí mi to. Stačí mi pocit bytí. Cítím tě. A to je dost, aspoň pro tuto chvíli. LABYRINT Proč bloudíš ze severu na západ ? Lákáš divou zvěř ? A myslíš, že děláš správně ? Bůh, či někdo kompetentnější bude soudit! Rozum ztráci vládu nad tvým vesmírem. Ikarus chtěl létat také, Nic z toho ovšem nerespektuješ. To se obejde bez následků ( jen dočasně ) Líná hudba Alkohol Bordel a bída Yperit a napalm Rozkvetlý květ orchideje Iniciály tvých děvek Nahé Rubensovy ženy Třesk Láska Akné Bolest YABA Rozkoš Ikebana Noc Tep srdce ( říjen 1995 ) Únik z nicoty je pro každého z nás ten nejbláznivější a zároveň nejtěžší úkol. Každý z nás je někdy nucen jej podstoupit. Překážkou je vlastní ego plné předsudků, zákonů a příkazů, klišé a vzorců. Jak je překonat?. Nevím, víš co - starej se sám jó? Kateřino, má nepřekonatelná, věčná a vzácná inspirace, přítelkyně a l.... ,dovol, abych Ti zas jednou napsal něco, co budeš asi těžko někdy číst. Jsem rád, že Tě mám. Je možná divné, že to ve mně přetrvává, ale mi osobně to nevadí a Tebe to neotravuje, protože Tě s tím neobtěžuju. To co zde napíšu bude pravda, kterou můžeš znát, když budeš chtít, ale na té pravdivosti to nic nezmění, protože to co se zde objeví se už nikdy měnit nebude. Jsem rád, že Tě mám. Jsi to Ty, která mě, aniž o tom ví, stále drží nad vodou. A to je vše, co jsem Ti chtěl sdělit, teda téměř vše. Katko díky, strašně moc. 25.10.1995 Lidská nicota a zvratky vlastní nemohoucnosti mě začínají pomalu, ale jistě dostávat do pozice štvance a zvířete, které začíná nemít východisko. Chce se mi řvát a brečet nad bezmocností svého okolí, které mě jaksi nechápe. Ale je vinno zrovna ono? Není to vše výhradně můj vlastní problém? Dost závažné otázky na to, aby stály za trošku zamyšlení. Jednou jsem napsal Katarzi, nastal čas napsat její druhou část. Ta první byla na velmi obecné téma, i když psát ji byla velká fuška. To, co mě ale čeká teď si nedovedu v této chvíli ani představit, natož uvažovat o tom, co to bude a hlavně k čemu všemu to poslouží. KATARZE (the second part) Parazit - tvor žijící svou podstatou na úkor svého hostitele. Obyčejně se jedná o tvora z živočišné říše, jak ale nazvat člověka stejného ražení jako jeho x-nozí kamarádi? Kdysi se nám říkalo příživníci, dnes se honosně nazýváme každý po svém, já například jsem „pan podnikatel“. Co mě vede ke stylu který vedu?, Hodlám v tomto trendu pokračovat? Obejde se to bez následků? Na tyto a mnoho dalších,které nepochybně vyvstanou bych chtěl odpovědět. Ale ksakru proč a proč zrovna takhle ? Milý čtenáři, viš co, jdi k šípku! A sprintem vypadni z téhle strany ! ČAS NÁVRATU I když už jsem si myslel, že tahle celá „zpověď“, která má tendenci skončit v nejbližší stoupě, pozbývá smyslu, rozhodnutí zní: POKRAČOVAT ! Je to už pěkně dlouho a dalo mi to hodně přemlouvání, přesto bez toho psaní nemůžu existovat. Před pár minutami byla provedena kontrola výše napsaného a dopadla tak, že kromě gramatických chyb nebyl proveden žádný škrt, žádná změna. Stojím si zatím, co jsem napsal a budu si stát i za tím co napíšu a je mi srdečně jedno, jak na to bude reagovat okolí. Je strašně složité tvořit v první osobě, ne tohle není román, ani deník. Je to výpověď doby a vývoje mé vlastní maličkosti, jsem sice zatím pouze na straně deset, ale trvalo mi to celé dva roky než jsem se tady dostal. Dnes nastal zlom a vypadá to, že frekvence zápisů bude o dost větší. Co tuhle změnu způsobilo je nasnadě, ale o tom později. Mám problém. Nevím si s ním rady, proto je to také problém, že jo. Myslím si však, že ho zveřejněním určitě nevyřeším, proto o něm pomlčím. AKCE 2 Nebylo by to úplně v pořádku, kdyby se to nestalo. Myslím, že člověk má dostat tolik šancí, kolik si zaslouží. Ať už udělá bot nepočítaně, pokud se neproviní primárním zásadám bytí, má právo na plnohodnotnou existenci a už vůbec nemá nárok na soud. Osobně se mi to hnusí a nejen proto, že mě už jednou soudili a odsoudili, nutno podotknout, že spravedlivě - za blbost se platí - to holt nikdo nezmění - ani takový frajer jako já ne - a ani to nechci. A bylo to tady. Tedy neviděl jsem ji, opět to byla pouze verbální komunikace,ale nějaká jiná. Nebylo to jako dříve na jednu branku. Nyní v tom bylo trošku více a to mě zarazilo, protože něco není v pořádku. Teda samo-zřejmě z mého hlediska je to velice žádoucí vývoj situace,ale z hlediska druhé strany to není zdaleka tak bezstarostné jako dřív. Pravda - je tady příliš velká odluka, kdy chyběl vzájemný kontakt - byť letmý - prostě chyběl. Nebyla tu kontrola a tedy tady nebyla ani možnost ovlivňovat situaci. Paradoxně to mnohé věci ulehčuje, existuje tady určitý nutný odstup, ale i ten telefon stačil k tomu, abych si uvědomil, že v tom zase lítám. Proč se divím ? Proč mě to překvapuje ? Vždyť jsem to intenzivně chtěl. A když je to tady připadám si jako slon v minovém poli. Každý krok to může ukončit. Proto jsem začal hrát opět šachy. Nechci to zkazit, nyní už ne i když si myslím, že to bude ještě stát spoustu času, nervů, trpělivosti a hlavně citu, který jsem si ale střádal celé ty roky pro tuto chvíli. Má to ale jeden háček, malý ale zásadní - Jak to celé vidí ona ?

---