Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO lásce dle Starců
17. 03. 2006
3
5
1868
Autor
Nový_Stařec
Prosím, následující text berte po obsahové stránce s mírnou rezervou. Jedná se pouze o zamyšlení z hlediska starého, zapšklého, takřka neemotivního nenávistného starce, ne o mé osobní názory. Celá povídka je zasazena do světa o Starci, k němuž píšu rozsáhlá pojednání a jednu z prvních verzí jeho deníku si lze přečíst, viz Starcův deník.
„Starče, proč ses nikdy nezamiloval?“
Neodpověděl. Jen sklonil hlavu. Bílá pergamenová pleť, černé jámy jeho zraků, výsměšně tvarované rty a ostrý vous jeho kozí brady náhle jako by se propadly do skladu dalších takových masek a zbyl jen opuštěný starý muž, kterého bolí kolena. Podíval se na strom venku. Spadl list. Symbolizoval jeho vlastní úpadek, úpadek jeho těla, a tak se posadil, neboť tak mohl snáze nabýt ztracené rovnováhy. (Na rukávu má drobnou dírku, vyžranou od molů. Bude si ji muset zašít, ale nepamatuje si, kam dal jehlu s tím velkým uchem, aby nemusel příliš dlouho navlékat nit. Nit! Utekla mu nit.) Zamrkal víčky, splašeně přikrývaly prázdné oční důlky.
„Prosím? Na co ses ptalo, drahé dítě?“
„Proč ses nikdy nezamiloval?“
„Pche!" Opět ta stará výsměšná maska. Ten stroj na cynismus. Proč jsem se ptal? Bylo jasné, co teď přijde: přednáška o bedrech. Začal se prstem hrabat v dírce na rukávu a váhal, zda se mi má vysmát, nebo se rozčílit. Ztrácel jsem se ve spleti jeho hněvivých vrásek, ale pak jen zachrchlal, což byl zpravidla nejradostnější smích, jaký ze sebe kdy vyloudil a rozhodl se, že mi odpoví. Mile se usmál. Nejednalo se o žádný škleb plný sarkasmu, ale o pravý milý úsměv.
„Kdo říká, že jsem se nikdy nezamiloval?“
Zalapal jsem po dechu. „Ty? Chceš říci, že...? Ale...“ Zase ten chrchlavý štěk. Supovitý zobák nosu se míhá nahoru a dolů, jak se celý natřásá dusivým chechotem. „Ne, jen jsem žertoval.“ Avšak jeho výraz mu odporoval. Zasnil se, navštívil hlubiny dávné minulosti a vzpomínal na... Na koho vlastně?
„Nezamiloval jsem se z prostinkého důvodu. Chceš-li se zamilovat, musíš se zamilovat, dokud jsi mlád, jelikož být zamilován je in vero deponentní, třebaže se činnost vyjadřuje v pasivu, úkon je to aktivní, vyčerpávající. Láska je velmi nestálá mrcha. Na počátku tě oblaží proudy spalující vášně. Nevidíš, neslyšíš, srdce ti bije na poplach, dech se příčí v hrdle a v hlavě se ti jako hadi svíjejí banální, nostalgické, tragikomické představy o společné budoucnosti. Milenci stráví vskutku mnoho zajímavých večerů, alespoň jejich podbřiškům se to bude líbit. Nakonec ten oheň poleví, protože se vytrácí mladická energie. Začnou tě štvát maličkosti, jen proto, abys je mohl velkoryse odpouštět a zase skočit pod peřinu. I to tě vyčerpává. Pak však nastává nádherné období plné klidu, mezi nohama tě nic nesvrbí, každé ráno se podíváš do zrcadla a víš, že to v tobě je. Jediným problémem zůstává, že takový život je pasivní, kdežto láska, jak jsem pravil, je vysoce aktivní. Mladická síla je pryč, vášeň opadla. Kterak shánět energii, obětiny, aby oheň nezačal spalovat sám sebe? Kde je ta obludná síla, která ho bude živit jako poctivý kotelník? Řekni mi, kde je? Nejni tu. Odešla. Nevrátí se. Lidé mají jen jeden druhého a můžou vzpomínat. Mohou vzpomínat na ty dny vášně, a právě tato vzpomínka přiživí ten oheň. Obaleni seschlou, převislou kůží mohou vzpomínat na své rozesmáté tváře, to ráno, kdy ona vešla do zahrady francouzským oknem a on přišel za ní, aby ji objal, na den, kdy koupila květiny, jimiž by udobřila jeho nafrčenou matku, ale ona na ně byla alergická, rozbili si společně na kole kolena jako malí usmrkánci, na rukáv skřípnutý v zipu jeho kalhot, hebkost jejích čerstvě umytých vlasů, ochrannou náruč jeho pevných, mladých paží, na zamilované úsměvy, na spalující touhu zpocených těl, na vše, co už nyní nemohou mít a co museli prožít spolu, dokud byli mladí. Staří mají moc málo energie, aby dokázali svými skrovnými silami živit lásku a nemít vzpomínky na divoké mládí, udolalo by je to. Proto se může zamilovat pouze mladý člověk. A já jsem nikdy nebyl mladý.“
„Jsi zvrácený, Starče, i starší lidé se mohou zamilovat.“
„Pochopitelně, že se mohou zamilovat, hlupáku! Ale jak to bude vypadat? Myslíš si snad, že budeš mít ženu raději než přátele z dětství? Nepochytíš její závistivé pohledy, když se budete smát vzpomínkám na časy nabité mladickou silou, nezdolností, hloupostí? Jak falešně se bude smát a doprošovat se, abyste jí zase vykládali o výletu na řeku, setkání s kancem, první pitce v hospodě! Jak bude skřípat zuby, že tam nebyla s vámi, s tebou, aby tě ona sama pobavila!“
„Ale co když to celé mládí, to hloupé, jak říkáš, nezodpovědné mládí strávím se svými přáteli a s věkem se budu chtít usadit?“
„Tak si vem přítele.“
„Starče! Snad přítelkyni, ne?“
„Hlupáku! Blbče! Muž a žena nemohou být přátelé! Jestli to jsou přátelé, jeden z nich zákonitě není heterosexuální. Myslel jsem přítele. Klidně si vem přítele. Dva muži k sobě po mnoha letech mají velmi blízko, nehledě na city mají stejné samčí myšlení, nemusí se rozčilovat nějakými vymoženostmi ženské mysli, dopředu znají každé své slovo a kdo ví lépe, co se mužskému tělu nejvíce líbí, než jiný muž?“ Výsměšný podtón z něj přímo kapal. Dostal mě přesně tam, kde mě chtěl mít a já jsem věděl, že už není úniku. Vzmohl jsem se alespoň na chabou obranu: „Starče, myslím, že tak blízko k sobě dva přátelé nemají.“
„Proč ne? Na světě je tak málo lásky. Kdyby si přátelé spolu pravidelně zapíchali, bylo by jí tu mnohem více! Všichni by byli šťastnější, naučil by ses vařit a prát si slipy -!“ začal se zalykat vlastním krákoravým smíchem, jehož cynismus vyvěral z hlouby duše a do hlouby duše taky zasahoval.
„Seš hnusnej, voplzlej dědek!“
„A jako vždycky mám ke všemu pravdu.“
5 názorů
Nový_Stařec
02. 04. 2007Nový_Stařec
29. 03. 2007
*/je to zajímavé, krásný podnět k zamyšlení nebo diskusi, ale ne, se závěrem nesouhlasím. I starší člověk se může krásně zamilovat, (jenže zamilovanost ještě není láska). Jen čím jsou lidé starší, tím větší propast času musí překlenout. Proto je snazší, když dva spoli zestárnou, jenže to si zase často zevšední.