Jen ona a on

yl krásný letní den, když se poznali. Okouzlila ho. Byla krásná. On s celou svojí partou si vyjel k vodě. Opalovali se, koupali se, užívali si volných dnů. O kousek opodál se opalovaly dvě dívky. Cele odpoledne po ní pokukoval a jejich pohledy se častokrát spojily. Zpočátku vždy oba ucukli, ale když už se tak mělo stát asi po desáté, usmála se na něj a on jí úsměv vrátil. Přátelé ho naváděli, aby za ní šel. Udělal to. Párkrát si spolu večer vyrazili a výborně si rozuměli. Seznámil jí se svými kamarády a i jim se velice zamlouvala. „Vidíš, ještě že si tam šel,“ plácali ho po zádech a smáli se. „Dobře sis vybral,“ konstatovala jeho matka, když jí byl představit. Ze všeho nejvíc na ní miloval to, jak moc miluje ona jeho. Ona nikdy neměla tak velkou partu kamarádů, kteří by se měli tak rádi, zapadla dobře a byla ráda. „U mě ve škole a teď v práci je každý na každého jenom hnusnej,“ říkávala. Celá parta se pravidelně sházela. Bylo to pro něj všechno, vídat přátelé téměř každý den a žít se svojí láskou. Jak je všechno jednoduché, když se člověku daří.

„Co kdybychom se odstěhovali na venkov,“ řekla mu jednoho večera, když se vrátil z práce, „můj děda tam má domeček, ale umřel a teď je tam prázdno, byla by to paráda,“ oči měla sklopené a hledala něco v atlasu. Byl z toho trochu vyveden z míry. „Podívej, tady to je,“ a ukázala na mapu. Byla to vesnička na druhé straně republiky.

„No,“ začal pomalu, protože viděl, jak je do toho zapálená, „abych pravdu řekl, tak nevím. Máme tady přátelé, práci, nemůžu to jen tak opustit.“

„Ano, to chápu, ale budeme tam spolu, jen ty a já, bude to skvělý.“ Tady jsme taky spolu jen ty a já, pomyslel si a pořád nevěděl, co jí to napadlo.

„Nechci opustit své přátele, a navíc…“

„Ty tvoji proklatí kamarádi,“ přerušila ho, „pořád mluvíš jen o nich, jako by si nic jiného neznal,“ dodala útočně. „Mám jich plný zuby,“ řekla a poprvé za celou tu dobu, co tam stál se na něj podívala. Její pohled byl zvláštní, nebylo v něm nic z její krásy, ba naopak, vyzařoval zlobu a nenávist.

„Co máš proti mým kamarádům, myslel jsem…“

„Strašně mě štvou, vůbec mě to s nima nebaví,“ opět ho nenechala domluvit.

„Proč mi to říkáš až teď, myslel jsem, že je máš ráda, proto Tě beru pořád sebou, abychom byli všichni společně,“ zvýšil i on hlas.

„Já je ale ráda nemám, snažila jsem se, ale nejde to. Chci být s tebou, proto s váma pořád chodím.

Rozhovor se dál vedl ve stejném tónu, a když potom ležel v posteli, pořád na to musel myslet. Dobře, říkal si, když je nemá ráda, tak už jí nikam brát nebudu. Myslel si že tímhle je všechno vyřešeno.

Pár dní trvalo než se všechno vrátilo do stavu předtím večer, ale už na to skoro nemyslel. Kamarádům vysvětlil její absence tím, že má teď málo času, a (jak i  on sám doufal) že to přejde a zase je brzo navštíví.

Když zase jednou přišel domů z návštěvy přátel, našel jí opět nad atlasem. „Kde si byl?“ zeptala se, aniž by se na něj podívala. Vysvětlil jí, že s kamarády, a že jí pozdravují. Díval se na ní a čekal, že jí to udělá radost, že si na ní vzpomněli. Ale ona na něj vzhlédla a začala téměř křičet: „Nemám je ráda, kašlu na ně, a nepřeji si, aby si se s nimi stýkal.“

„Prosím?“

Zopakovala větu a začínala rudnout v obličeji. Nechápavě na ní koukal a v duchy si ty slova opakoval. Potom také ztratil trpělivost a vykřikl: „Tak to teda ne, ty lidi znám skoro celý život a nechci se jich vzdát jen proto že jim nerozumíš a že chceš pryč.“

„Ne, to ne,“ obrátila najednou a začala se omlouvat, „promiň, já to tak nemyslela, nezlob se na mě, miluji tě, nesmíme se hádat.“

Byl z toho v šoku, ptal se jestli nemá nějaké problémy, jestli jí může nějak pomoct, ale ona stále naříkala. Uklidnila se, až když řekl, že jí odpouští a že se vlastně nic nestalo.

Po této události, už se rozhodl, že přátelům všechno poví a poradí se s nimi. Pak měl ale moc práce a hodil to za hlavu, všechno se zase zdálo být v pořádku.

„Odstěhujeme se,“ řekla najednou z ničeho nic, když už leželi v posteli a on si myslel že spí. Opět jí vše vysvětlil, že nechce, že je tu spokojený.

„Dobře,“ převalila se a usnula.

Druhý den v práci vzal do ruky telefon a volal kamarádovi, chtěl se s ním sejít a vše mu říct, potřeboval radu, přestávalo se mu to líbit. Nikdo telefon nezvedal a když se mu kamarád neozval ani po dvou hodinách začal mít nepříjemný pocit. Zkusil to ještě jednou a potom ještě jiného kamaráda, ale ani ten telefon nezvedl. Teď už to bylo pořádně divné a do konce pracovní doby nedokázal myslet na nic jiného než, co se asi děje.

Když večer otevřel dveře od bytu uviděl, jak prudce zavírá dveře do obýváku a cukla sebou. Potom se k němu otočila a unaveně se usmála. Na tváři měla pár nepatrných kapek něčeho červeného.

„Co se děje?“ zeptal se a dál jí zkoumal pohledem, všiml si stejná červená barva je i na klice a jejích rukou. Až moc byla ta barva červená.

„To je krev?“ zeptal se a znovu dodal, „co se tu děje!“

„Neboj se, všechno bude teď už v pořádku,“ začala pomalu mluvit a bylo vidět, že v pořádku není nic, „zabila jsem je, zabila jsme je všechny.“ Oči jí svítily pýchou, byla na sebe pyšná. Natahovala po něm zkrvavenou ruku a on se jí díval do očí. Udělala krok k němu a ruku měla pořád nataženou, kapala z ní ještě krev. „Obejmi mě,“ zaskřehotala a usmála se. Couvnul dozadu. Najednou se zastavila. Úsměv zmizel, padla na kolena a začala plakat, plazila se k němu a pořád dokola opakovala: „Promiň, promiň.“ Neměl kam utéct, doplazila se po kolenou k němu a krvavýma rukama ho chytila za nohu a přivinula se k ní. „Miluji tě, odjeď se mnou, prosím. Budeme teď pořád spolu.“

Odstrčil jí a šel se podívat do zavřeného pokoje. Byli tam všichni jeho přátelé, byli mrtví, leželi na hromadě a všude byla krev. Zavolal policii. Krčila se v koutě a pořád plakala a opakovala: „Promiň, moc mě to mrzí, ale já chci být s tebou, neopouštěj mě.“