Sbohem

Sedím na okraji její postele a ona sladce spí. Nevím, o čem se jí zdá, nevím, na co myslí, nevím o ní vůbec nic. Nic. Právě jsem poodhalil zase kousek z té obrovské, ničivé a bolestivé pravdy. Pozvala si mě domů, její rodiče odjeli na prázdniny a ona si mě pozvala na noc. Nevím, co jsem čekal. Nikdy nám to pořádně neklapalo, potom to skončilo a já dodneška nemůžu pochopit, že jsem jen ten kamarád Tom. Asi z nudy, všechny její kamarádky jsou pryč a ona tu nikoho nemá. Jsem ten poslední komu se dá říct: „Hej, kouknem na nějaký film?“ Jsem ten první, co nejrychleji běží. Čím víc se snažím, tím víc vidím, jak je jí ze mě špatně. Jednoduchá přímá úměrnost. Nevím, jak dlouho už tady sedím, nemůžu spát. Pro ní to byl jen normální večer s divným bývalým přítelem, pro mě, nejlepší večer života s jedinou láskou. Pro ni, noc jako každá jiná, pro mě, noc s následkem čtrnáctidenní nespavosti. Je to jako s těžkou drogou, jste závislý, horko-těžko se vyléčíte a potom, stačí nepatrná maličkost a zase jste v tom. Zase. Nikdy ne líp, vždy jen hůř. Byl jsem téměř vyléčen, bohužel jen téměř. Teď stačil jediný pohled a je to tu zpět. Proč je taková? Dělá jí to radost? Nikdy nic neřekla, nikdy jsme si otevřeně nepopovídali. Jakoby se bála svěřit. Ale jsou věci, které se člověk stejně doví, od cizích. Bolestivá pravda o lži. Naštěstí se nikdy nedovím celou pravdu.

„Sbohem,“ vysoukám ze sebe, odhrnu jí ofinu a dám jí na čelo poslední pusu. Poslední, protože je mi jasné, že už jí nikdy v životě neuvidím, a pokud ano, nebudeme si mít, co říct.  Co se dá ale dělat? Nic, odjíždím pryč, stejně jako všichni, každý chce vypadnout z téhle díry, kde se nic neděje, jen ona tu zůstává. Jakoby to byla její jediná šance se mě zbavit. Tvářím se jak se patří na poslední rozloučení, kdežto ona má ten svůj decentní výraz úsměvu v tváři. Ten úsměv, který jsem nikdy nerozluštil. Jakoby jí to nedocházelo, nebo naopak, teší se až vypadnu a ty poslední spolu strávené dny, odpočítávala se zadrženým dechem.

Dlouhá chvíle ticha, ale poslední, když si to uvědomím, nevadí mi, že je ticho, dokázal bych s ní bez řečí sedět napořád. Jen prosím pojeď semnou. Ale bojím se to vyslovit nahlas. Předem znám odpověď. Rozchod bez řečí. Rozchod bez scén, bez křiku, bez pláče. Rozchod bez jakýchkoliv emocí. Teď tu budeme jen sedět, nemáme si co říct. „Včera jsem si koupila novou…,“ začne pomalu povídat aby přebyla ticho, ale já jí přeruším: „Už budu muset jít. Čau.“ Zvednu se a odcházím, jsem poražený, konečně vyhrála, bude mít ode mě klid. Na tohle teď myslím, kdybych myslel na hezké chvíle s ní, nikdy bych jí neopustil. Tiše odpověděla na pozdrav, ale to už jsem zády k ní a vzdaluje se mi. Neohlížím se, ani jednou to nechci zkusit. Má to, co vždycky chtěla. Konečně to má. Zbavila se mě. Je šťastná. Hlavně že ona je šťastná.