Stařec se vrací

Byl krásný jarní den. Všichni si mysleli, že krásný také zůstane, dokonce i dnešní mládež si to myslela. Malé děti křičely, starší děti kouřily trávu a kouzelní dědečkové taky. Chyběl tomu jen člověk, který by učinil přítrž neřestem, jenž zmítají tímto bezbranným světem. Ten člověk se dnes zjevil na konečné tramvaje jako mág ve svém černém kabátě. Vlasy, jenž měl vzadu sepnuté do culíku, byly zaprášené. Stařec sípal každým krokem. Pomalu se sunul ve svých dlouhých, hnědých škrpálech, které nešly přehlédnout. Až po dlouhé zmáhající cestě, kterou představovalo sto metrů, se zastavil celý upocený. Prach se mu lepil na vyské čelo. Obočí se mu náhle vytáhlo až do půli čela: jedno oko větší, druhé menší. Na pískovišti vedle něj si hrály děti, vřískajíce přitom. Reakce starce na sebe nenechaly dlouho čekat.

"Muhaha! Kdo to bude prát toto, vy holoto! Vy, vy, vy zhoubo rebelská (zadávil se kašlem), jste odporná slizská verbež, klubko opozičních hadů, vidět vás Saroman......."

Stačec do sebe začal ládovat jakési prášky, div se nezardousil. Stačil ale malý moment nepozornosti, a děti mu naskákaly kolem krku. Cupovaly mu kabát, až ho povalily na zem. Stařec se zmítal, ale děti ho zahrabaly do pískoviště, že mu vyčuhovala jenom hlava. Mlátily ho bábovkami, až měl chudák sliny ve vlasech. Snažil se hnout, ale nešlo to. Psi mu močili na hlavu a on se stále nemohl vyprostit z pískoviště.

"Vy holoto...ach to je hloupé, vy rebelové rádoby de fácto in medias res...!"

Hlava čouhající z hromady písku působila navenek komicky. I p. profesorka Brodecká, jdoucí okolo to zaznamenala.

"Honzo, vypadáte tak trochu komicky hi hi hi."

Stařec začal vzívat samotného Saromana, až se děty rozutekly. Mocná síla ho vymrštila z pískoviště. Blesky křižovaly oblohu. Stařec se vracel tam, kde  proklel na posledy, aby dokončil své poslání knihovníka.