Velký, malý a malý-velký tlustý skřet

Velký, malý a malý-velký tlustý skřet

Žil byl jeden malý skřet, stvořeníčko plné citů, emocí, nemocí a utkvělou představou velikosti sebe sama. Nebydlel však mezi jemu podobnými, na okraji vší společnosti jak by si přál, ale mezi velkými neohrabanými zlými lidmi. Všichni mu namlouvali jak není užitečný, jak marná je jeho existence a jak by na světě bez něj bylo lépe. I přes to si dokázal po několika letech najít kamaráda. Velkého hloupého obra. Obr se s ním omylem skamarádil když jednoho dne bez přemýšlení z uslintaných úst vypustil nepopsatelně zmatený pronikavý skřek. Jakou hlubokou myšlenku oním činem chtěl vyjádřit se už nikdo nikdy nedoví. A tak si náš malý šokovaný skřet poprvé všiml někoho, kdo byl společností jen o něco méně opovrhovaný než on sám. Promluvil k obrovi: „Hej ty hromado náhodně rozházených atomů! Slyšíš ty hovadí! Mohl by ses sem podívat? Sem, sem dolů!“ Obr se podíval na malého skřeta a uviděl v něm… bůh ví co. Každopádně asi svým špendlíkovým mozečkem zjistil, že to malé skřítě po něm něco bude chtít. A tak vzniklo podivné přátelství. Skřet se bavil tím jak obrovi nebylo rozumět ni slovo když ze svých neohrabaných úst promluvil a obr se smál… něčemu čemu sám nerozuměl. Po nějaké době si oba uvědomily (nejspíš jen skřet, ale na osobní žádost skřeta připisuji zásluhy i obrovy.), že by měli vytvořit skupinu, ale na skupinu je potřeba tří a to byl velký problém. A tak si po mnoha dalších letech našli malou chytrou půvabnou holčičku s chlupatýma rukama, která měla podobně zvrácený smysl pro humor jako oni sami. Jejich vztah byl plný krutosti, bezohlednosti, ironie, smíchu a masochismu.

Po celý měsíc jim vše krásně klapalo až do doby kdy holčička už nesnesla obrův „upřený pohled“ (civění či také čumění do blba) a rozhodla se s ním spřátelit o „trochu“ víc. Řádili spolu po sedm dní (spíše tedy ona, protože obr byl moc velký… omezenec a postrádal i tu trochu fantazie která je i tomu největšímu „debilovi“ vlastní). Když to skřet zjistil, začal běsnit, začal být příjemnějším čím dál tím víc, až se probral a stal se z něj normální člověk.