Sudba (spícímu hovadu)

Sudba

v krajině březí větrolamy rozřezávají tlustá břicha mrakům
napřažené kostnaté ruce větví ukazují za obzor stříknutý
Hieronymem Boschem
civím, zabořený do země, na město

je nějaký zvláštní systém
který umožňuje na okamžik prozřít
uvidět čas jako kombajn, co seká kouř nad hromádkami
myšlenek

ostním se
rozesetý v třírozměrném prostoru mřížky
synapse v pravidelných odstupech hudby
neuronální spoje v nepravidelných záškubech
vyplazené vytřeštěné oči
cítím, skrze kroužky páteře
jak protahuji drát
s poznáním, jaké to je, když ochrnují části těla

ptal jsi se, co mi je
s výrazem, co mnou lomcuje
ale nic příteli
je mi dobře a stav mých sarkasmů
neobsahuje nářek
jen porozumění nad stavem věcí

pozoruji lidi

vidím zřetelně a jasně
sám nad sebou si zoufám, že jsem schopen dokonale pochopit
kým jsou a kým by nejspíš být chtěli
a zároveň nedokážu ovládnout nutkání zvracet nebo je zabít

je hudba
a někdy zázrak
a konečně pochopení, že nenávist je dobrý začátek
jak v sobě probudit něco, co je statečné

(čtu teda Nietzscheho a směju se
stotřicetiletý levičák v představenstvu
nenávistné korporace
nutící lidi přemýšlet a metamorfovat
prostřednictvím zapovězené formy záření
na pozadí televizních příběhů o nemocných a ochrnutých dětech
kterými se dojímají
Vpravujeme do nich apokalyptické obrazy
masových ejakulací
vize příštích měst
proštích mnohočetných společenstev
která se navzájem nelítostně vybíjejí a hubí
androgynních žen a mužů, poskytujících svůj intelekt a vize
pro potřeby mravenčích desetimiliónových korporací
dokonale se starající o potřeby svých členů
pěstující v nich sadismus a masové vraždění
prostřednictvím brutálních odnoží bojových her
a institucionalizovaných vražd
institucionalizovaného páření
vyhledávání protějšků
a všudypřítomného testování.
My to vyhrajeme
Budete našimi otroky
budete lízat naše pohlaví
a budete u toho jásat
Budete skvělí
mravenci)

Cítím jak se lavina utrhává
drobounké malé ručky sněhových vloček se ještě dotýkají prsty
je to poslední večírek s posledním objetím
a vířením uprostřed těl
je skvělé být v tuhle chvíli opilý
a držet se svého
cítit skrze svaly v lýtku záchvěv hmoty
která se začíná pohybovat

pane,
nezáviděl jsem ti
ani tu příhodu s protrhlou hrází Černého moře
myslím, že jsi idiot, když ti postačí
jen pouhé ploďte se a množte
a z toho mnohotvaru si pro sebe vybíráš
jednou za sto let božské bobky
jen se ptám
je to vlastně za drsný humor
nechat mi na chvíli otevřené oči
pozorovat, jak se tím trápím
jak potupně osiřím v nepotřebě jiných lidí
ztratím čas, prostor i soucit
nevěřím, že ode mě něco čekáš

vždyť víš, jak jsem slabý a marný
tak proč