Vzpomínka

Vzpomínka

 Přede mnou byla v naprosté dokonalosti vyrovnaná řada stolů s židlemi, na některých posedávali lidé a vychutnávali kousky jídla. Nacházel jsem se ve školní jídelně umístěné do ohromné budovy školního internátu. Bylo něco po jedné hodině odpolední, já měl po škole a jako každý den jsem se šel naobědvat do jídelny. Jako obvykle jsem si sedl k jednomu z posledních stolů, daleko od okýnka. Knedlík chutnal jako stará pneumatika od traktoru, ale nevadilo mi to, důležité bylo, že jsem se mohl po celém dnu najíst. Něco ale v pořádku nebylo, stereotypní okamžiky každý den se dnes neobjevovaly, něco bylo jiné. Až jsem si konečně uvědomil, co je jinak. Můj pohled získala jedna dívka nedaleko ode mého stolu. Knedlík se mi zasekl v krku a já ji pozoroval – byla tak nádherná. Černé vlasy jí spadaly po ramena, hnědá očka sladká jako karamel kmitali po jídelně sem a tam. V obličeji nebylo náznaku většího opálení, jenom sněhově bílá. Její postava a rysy obličeje jsem znal, musel jsem je znát, někde jsem je viděl. V tom jsem si vzpomněl. Opravdu, tuhle nádhernou dívku znám víc než dobře. Miloval jsem ji.

 =====

Dnes v noci mě – snad osud – zavedl do malého táborového obydlí jménem chatka, která patřila na těchto čtrnáct dní čtyřem dívkám. Polohově na stejné palandě jako já, spávala krásná a dechberoucí osůbka jménem Barča. Právě tady jsem byl a povídal si s ní, držel ji za ruku. Poznal jsem lépe někoho, kdo pro mě měl v budoucnu hodně znamenat…

=====

 Polkl jsem knedlík a neustále hleděl na dívku kousek ode mne. Smála se se svými přítelkyněmi, jedla na první pohled nedobré jídlo. Ani si mě nevšimla, byl jsem rád, že to tak je – nechtěl jsem znovu zažít tu bolest, jako už jednou. Nechtěl jsem hledět do karamelových očích s dvěmi černými tečkami a vědět, že je to naposledy, co je vidím.

=====

 Slunce doznívalo ve svých barvách a proudech tepla. Z lesa šel respekt v jeho podvečerním podmračení. Nebe nabíralo velké množství odstínů teplých barev, hlavně červené. Kus klády, přidělaný na dvou železných tyčích, na kterém jsem seděl, trochu hřál z celodenního opalování na sluníčku. Přede mnou na dřevě nedočkavě posedávala Barča, byla ke mně otočená zády. Neudržel jsem pousmání nad její netrpělivostí, byla tak nádherná takhle večer. Byť se zdálo, že už to ani nejde, vždycky touhle dobou jsem ji rád držel za ruku a sledoval dění kolem sebe.

Konečně se dočkala, kolem krku jsem ji pověsil malé srdíčko ze skla na kožené kůži. Nevzpomínám si už přesně na její pocity, vidím pouze úsměv a cítím vzpomínku nádherného pocitu. A mraky přestaly rudě svítit, Slunce přestalo hřát.

Ten večer jsme spolu tančili dlouho na interní diskotéce. Tančili a tančili. Bylo nádherné cítit to teplo, nejen vnější, ale i to uvnitř – cítit hořící plamínek štěstí.

Mlha… Vše se rozplynulo.

=====

Zima. Strašná zima, všude se povalovali hroudy sněhu a kousky ledu. Kolem mě procházejí lidé v černých kabátech, zakuklení šálami a spěchající za svým cílem. Byl jsem snad jediný, kdo šel pomalu a zamyšleně. Až k nádraží. Na prvním nástupišti jsem zahlédl do vlaku nastupovat nádhernou dívku. Zamávala mi, ona mi zamávala, snad je to přeci jenom Bára. Ne, to se mi jenom zdálo, to není ona. Barča má oči plné štěstí a lásky, tahle dívka je tak plné neměla. V těchto očích se zrcadlilo zklamaní a smutek.

Jak jsem se koukal na odjíždějící vlak, dospěl jsem k nejsmutnější vzpomínce, co s Barčou mám. 

 =====

Jeli jsme spolu na eskalátorech, naše těla byla velice blízko u sebe. Něco mi šeptala do ouška a já se usmíval. Eskalátory jsou nádherné. Pokusil jsem se vystoupit pozadu, nebyl jsem z Prahy, moc mi to nešlo. Někam jsme vyrazili, asi na cheesburger, do kterého jsem se zamotal, právě s Barčou.

Z toho dne je ale nejsilnější jedna jediná vzpomínka, která trvala jenom pár sekund.

Stáli jsme před vlakem, nádražní hodiny ukazovali za dvě minuty osm hodin, deset minut. Naše rty se naposledy setkaly, polibek trval necelou minutu, byl zvláštní, ale nádherný. Velké a ošklivé oči nádražního pracovníka, jenž vysílali rozpačité vlny, mě donutili naskočit do vlaku. Rychle jsem poodběhl kousek k okénku a vystrčil ruku. Naposledy jsem chytil tu jemnou ručku té, která mi toho tolik dala a tolik vzala. Její oči něco říkali, tou dobou jsem myslel, že je to smutek, protože odjíždím. Smutek to byl…

„Miluju tě,“ stačil jsem potichu říci slova, než se vlak rozjel po kolejích. Hleděl jsem do jejích překrásných očí tak dlouho, jak to jenom šlo.

Mlha…déšť…zima…Plamínek štěstí v mém srdci byl tou dobou odsouzen k zániku.

 ==========

It’s a new world, it’s a new start….Here I am zněla slova písničky vzpomínek na lásku dvou lidí při klapání do klávesnice, jednoho z nich. Tohle mu ji už vždycky připomene.