Hnusnej Svět

Hnusnej Svět

Kapka nemilosrdně padala dolů. Slaná, velká, vybrečená. Za zábradlím mostu stála uplakaná dívka a koukala se dolů – do propasti pod mostem. Bylo už něco po jedné hodině ranní, měsíc byl schován za mraky, nebo možná za smogem velkého města Prahy. Na onu dívku dopadaly jenom paprsky světla nočních lamp – její oči se v letmém osvětlení leskly jako dva medailónky. Vítr si pohrával s jejími černými vlasy, které dnes nebyly svázány do úhledného culíku dobře vychované holčičky, jak tomu bylo ještě nedávno. Dnes stála na mostě, ne už holčička, ale mladá žena, která byla uhozena kladivem reality.

Na sobě měla jenom modrou větrovku, potrhané džíny a staré tenisky. Nemohlo ji být více jak sedmnáct let. Ruce se jí chvěly a ona neustále koukala dolů pod sebe. Nedbala toho, že je zima, že sněží a že dnes večer má teplota klesnout pod deset stupňů Celsia. Ničeho si nevšímala, jenom se celá třásla a její nádherné oči neustále vytvářely velké kapky, které se ztrácely mezi sněhovými vločkami zimy.

Dneska doma nikdo nebyl – není to znamení? Její jemná ručka ho vtáhla k sobě do bytu. Věděla, že by neměla, ale když ty jeho sladké oči… Tak moc ji dával najevo, že by dovnitř chtěl. Nakonec se mu to povedlo. Zase to ticho. Ticho před bouří. Pomalu se jí začal dotýkat a svlékat ji. Ano, to je ten pravý, ten mě bude milovat. Říkala si dívka, mýlila se. Velice se mýlila.

Ráno se probudila celá šťastná, včerejší noc byla ta nejlepší v jejím životě. Už není malá, je dospělá. Srdce ji bušilo vzrušením. Hleděla vedle sebe na Petra – spal jako malé dítě, byl tak pěkný. Pomalu vstala a odešla do koupelny. Na sobě neměla vůbec nic. Představovala čirou krásu. Vlasy měla rozpuštěné až k ramenům. Oči tak plné, plné štěstím, snad láskou. Ale, je láska vždy spravedlivá? Je láska opravdu to nejlepší, co člověka v dané chvíli může potkat? A, cítí ten druhý to samé?

Už je to týden, co se s Petrem neviděla. Vlastně je to týden, co se poznali. Nebere ji telefony, sám ji nevolá. V jejích očích už nebylo štěstí, ale nechápavost. S rodiči se přestala bavit, přitom jejich vztah býval skvělý. Ve škole už snad ani není premiantkou. Myslela pouze na něj.

Den.. večer.. noc.. den… Každou chvilku se ji pomalu vzdaloval. Musela ho vidět, chtěla, snad se mu nic nestalo. Bála se.

Přemítala Na vlhkém polštáři promočeným nespočtem slz. Její pravidelná menstruace se nedostavila, co když je... ani na to nechtěla myslet.. sama, byla na vše sama... Ne, nebyla, on by jí mohl pomoci, ano, musela najít svého chlapce, získat ho zpět.

Pátého února šla na stejnou diskotéku, jako před čtrnácti dny. Nic se nezměnilo – stejně blbá hudba v jednom rytmu, hnusné chodníky, strašící křoví bez listí a pořád ti samí lidé, mladí, naivní, opilí. Petr byl u baru… Když ho dívka viděla, rozplakala se a utekla, líbal se tam s nějakou blondýnou. Lidé dělají chyby, někdy moc velké. Ale proč jim v tom jiní lidé nezabrání, proč je v tom podporují?

========== 

Tak vysoko, vysoko, skoro až u nebe. Dívka na chvíli zvedla hlavu. Krček se ji natáhnul, přimhouřila oči. Ano, tak vysoko, jenom natáhnout ruku a bílé mraky si vás vezmou k sobě. Všechno potom bude dobré. Všechno bude dobré… Jenom ten poslední krůček… Ten všechno vyřeší… a ona ho udělala… skočila, vyřešila své problémy. Už neměla proč žít. Plamínek života v jejím srdci uhasínal už dlouho, dneska zhasl zcela.

 ==========

Smála se, když ji ten chlapec šeptal něco do ucha. On se taky usmíval. Oba v sobě měly pár kapek alkoholu, dneska se seznámili na diskotéce. Tancovali spolu, popíjeli a vyprávěli si své zážitky ze školy, s rodinou, s přáteli… Teďka s ní Petr čekal na stanici Jinonice – bydlela na Andělu. Pak nastalo ticho a jejich pohledy se setkaly. Ona věděla, že by měla ucuknout, ale neudělala to, nechtěla. Pomalu se k sobě přibližovali, až se jejich rty setkali. Líbali se, než přijelo metro. Ten chlapec rychle naskočil dovnitř za ní.