Dívka, která odlétla.

Když vidím její ruce, jenom stěží si uvědomuji, že jsem je držel, že naše prsty bývávaly propleteny a nechtěli se pustit. Její ruce jsou jako zelené listí v korunách stromů, na dotek krásné, nedávající šanci z koruny stromu vylézt do toho ošklivého, zaprášeného Světa... já se pustit nechtěl. Ale jako každé listí na podzim opadá a mění se v hnědé a opotřebované, postupně zatopováno přívaly sněhu... ztrácející se… Tak i něžné dotyky jednou pominou a nám nezbude nic, než vzpomínat, než snít, než vnímat bolest, která přichází každou vzpomínkou silněji... ale vzpomínky zahnat nechceme, nechceme ztratit něco, co nám připomíná to nejkrásnější v našem dosavadním životě, to přeci nesmíme dopustit, nechceme...

Její rty mi pořád připadají tak krásné, jako bych neustále cítil na těch svých to kouzlo spojení polibkem. Jakoby ještě neodešla ta sladká chuť, ten pocit, že mi zrovna někdo "řekl", že mě miluje. Ano, tenhle pocit je na polibku nejkrásnější a nejpoutavější. Právě proto se říká, že jeden polibek toho zmůže více, než tisíc slov. Ach, ale já nechtěl, abychom spolu přestali mluvit.

Oči, oči jsou pohledem do nitra člověka, říkají nám toho mnoho a přesto tolik skrývají. Oči do kterých jsem se tak rád koukal se denně naplňovala štěstím, možná láskou a odrážela zrcadlově nádhernou vnitřní postavu, která se skrývá pod tajemnou a neskutečnou, sněhobílou přikrývkou. Oči jak dvě karamelové kuličky, kde jedna má dvě malinké černé tečky... nemůžu tuto vzpomínku přestát bez pauzy, je tak nádherná, tak smutná, tak moc smutná.

Kluk, co nosí na zápěstí místo náramku růžovou gumičku, nemusí být zákonitě "jedním z nich", ale jenom může milovat vůni vlasů své dívky. Já ji miloval. Vůně, kterou jsem cítil z jejích černých pramenů vlasů mi dávala naději, říkala mi: "Všechno je dobré, o nic se nestarej, jsem tady." Když jsem ji cítit přestal, tato jistota odešla... pryč, daleko, hodně daleko.

Ptám se sám sebe, na co to vlastně vzpomínám, o čem to vlastně píšu. Ne, nejsou to vzpomínky, které jsem miloval, nebo snad stále ještě miluji, je to červená princezna nevěsta, ke které to všechno cítím, moje beruška, která odlétla daleko ode mne. Asi už jsem nebyl schopen dávat jí tu jistotu, kterou potřebovala, dávat ji to, proč se mnou byla spokojená, proto odlétla a už se nevrátila. Jenom doufám, že v těch krajích, kam se dostala ji mají rádi a snad ji dávají víc, než jsem mohl já.