kousky hvězd

  Kousky hvězd už zase lítaly nad lesem, utíkaly od vysmátého Měsíce a padaly někam daleko do polí.
  A on si zaboha nemohl vzpomenout ani na jedno přání. Ani na jedno pitomé přání, které se stejně nikdy nesplní, ale ještě aspoň týden na něj bude večer myslet, sledovat oblohu a hledat, jestli tam ta hvězdička nevyšplhala zpátky.
  Naposledy to byla pusa. Obyčejná pusa od obyčejné holky. Měla strašně krásné oči, takové černé…vždycky se leskly. Jako kočka…a to je jediná vzpomínka kterou na ni má. Kočky byly jeho zvířata, jen jeho. Miloval ten hebký samet jejich srsti, když se mu otíraly o ruce a potichu vrněly. Ale kočky mají mnoho životů. Už dávno si nevymýšlí přání. Podváděl.

  Pohledem sjel na dívku, která teď ležela v trávě vedle něj.  Neměla černé oči, vlastně ani neznal její oči. Oční kontakt, oční kontakt... vykládají všechny ty příručky pro mladé chlapce. Není důležitý, pokud ji nechceš milovat. Slečna měla zavřené oči a broukala si melodii z nějakého strašně známého filmu. Lidé by o ní řekli, že je krásná. Dlouhé vlnité vlasy poletovaly vzduchem a občas se nějaký přilepil na jeho rty. Opatrně ji políbil na snědé bříško. Měla malinké černé znamínko, takové to znamínko krásy, které jí dělalo jinou. Jinou než všechny ostatní. Teď nebylo vidět, ale on věděl, že tam je. Věděl o ní spoustu věcí, ale barvu očí ne.

  Vždycky toužil být tím ironickým chlapcem, s nadhledem a respektem okolí.
>Víš proč padají hvězdy? Jsou moc těžké. Celou tu dobu co svítí, vstřebávají ty nesplněná přání, a pak až spadnou, když se zrovna nikdo nedívá, všechny je splní.<
>A čo sa stane keď sa niekto práve pozerá?<
Na tohle se vždycky zeptají. A on ještě nepřišel na tu správnou odpověď. Ještě nikdy těm svým blábolům doopravdy nevěřil.
>Tak splní to jeho přání, a ty nesplněná zase předá nějaké další hvězdičce, která je třeba někdy splní. Víš?<
Pokaždé je to jiný důvod.
>Neviem. Prečo teda tá prvá hviezda nesplní všetky ty pôvodné priania?<
Konec. Nebo koniec? Možná ji měl rád právě kvůli tomu roztomilému žvatlání. Dostala ho. Spíš se nechal dostat, zajel do slepé uličky, ale nechtělo se mu zpět.
>Ani hvězdy nejsou dokonalé miláčku…<

  Tak tahle připitomělá teorie nezabrala. Zbytečná ztráta slov. Chtěl být romantikem, ale už dlouhou dobu mu to nešlo. Možná ji už miloval, sám nevěděl jak se to pozná. Prsty se na chvíli spojily a on chtěl něco cítit.
>Promiň mi to..ale nemůžu s tebou dál být. Nechci ti ubližovat… Jsem hajzl, ale to ty nevíš.<
>Veď to ja davno viem, miláčik. Viem, že ma nemiluješ, viem ty problémy čo máš. Slečna. Dávno predtím.<
Nemůže to vědět. Nikdy jsem jí o tom nevykládal, nemůže mě znát. Nikdy jí nevykládal o sobě. Jen o hvězdách.
>Tvoja sestra mi to povedala.<
>Super.<
Sebrala mu ten tajný trumf. Už není ten sladký chlapec co neubližuje. A navíc ani nikdy nebyl.
Odkašlal se.
>A proč se mnou zůstáváš?<
>Teorie. Nejsou zbytočné.<
Přehodila vlásky na druho stranu a s úsměvem na rtech odešla.

A tohle? Tohle jí pověděl kdo? Bylo toho víc, co nechápal, ale v tu chvíli apatie převážila a na chvíli cítil klid. Zastavil se v čase a rozhlédl. Kdesi v dálce viděl matně to své hledané přání… Sám. Bez všech a se vším. Nic nedávat a nic nebrat, nikým nerušen.