Hloupost

“Mamí, mamí, pojď jsem,“ Rozkřičela se na celé kolo malinká holčička. Mohlo jí být tak deset let. Měla červené oči, bělmo skoro nebylo vidět. Na její hlavičce nerostl ani jeden vlásek. Když křičela, nebyl vidět ani jeden zoubek. Z nosu jí tekla nudle. Celé její tělíčko bylo malinké a velice křehké. Prstíčky na pravé ruce měla pokroucené a nehty na prstech druhé ruky se barvily do žluta. Každá noha jako by šla jiným směrem. A křičela pisklavým hláskem, křičela.

Do malé temné místnosti, osvětlené jenom zeleným světlem lampičky, vešla žena. Této ženě chyběla jedna ruka a celá její pleť se barvila do žluta. Její plná ústa působila svou velikostí až komicky, oproti tak malé hlavě.

„Co se děje, zlatíčko,“ zeptala se tápavě hlasem jako studený, noční vánek.

„Kdo je to tady na tomhle objásku, mamí?“ zvědavě se svýma očima zahleděla na matku a ukazováčkem levé ruky ukázala na obrázek, co měla v klíně.

Na fotce byla vyfocena postava vysoká jako hora - muž. Měřil skoro dva metry, hlava byla plná hustých, dlouhých vlasů. Ruce a nohy svalnaté. Na fotce se usmíval a v jedné ruce držel cigaretu. Za ním byl horizont plný zelených kopců.

„Tohle, zlatíčko, tohle je člověk, co na naší planetě žil před dávnou dobou.“

„A pjoč takhle nevypadáme i my? Vždyť jsme taky lidé. A kde to stojí? Kde to je? Žije ten člověk ještě? Já ho chci vidět,“ poslední z vět prohlásila dívenka panovačně.

„Zlatíčko moje. Jak bych ti to jenom řekla. Víš, tenhle člověk už nežije. Nežije už hodně dlouho. Umřel. My nemůžeme vypadat jako on. On byl ještě zdravý. Jak jste se to učili ve škole. Lidé jsou nemocní, to on nebyl. On ještě mohl bezpečně stát na povrchu. Tam kam my nesmíme, víš?“

„A pjoč tam nesmíme? Pjoč jsme nemocní?“ zvědavě si holčička vyptávala dál.

„Protože lidé jsou hloupí. Lidé jsou hloupí, protože vždycky dělali věci, které dělat neměli.“

„Co dělali?“

„Víš, zlatíčko, lidé se neměli na vzájem rádi. Milovali svoje pohodlí a my na to doplácíme. Doplácíme na hloupost našich předků z dávných dob.“

„Mamí, já to nechápu. Co lidé udělali? Pjoč nemůžeme být na povlchu? Jako on?“ a znovu zarila svůj pokroucený prstík do obrázku s mužem.

„Zlatíčko moje. Bylo toho hodně. Koukni se sem, pořádně. Vidíš, co to ten muž má v ruce?“

„Ano, vidím. Co to je?“

„To je cigareta, zlatíčko. Lidé si tuto věc dávali do pusy a vdechovali kouř. Před dávnou dobou, myslím, že ve dvacátem století prvního věku - to bylo hodně dávno -  se přišlo na to, že tyto věci lidem pouze škodí. Nic jiného nedělají, ubližují jim. Jenže to lidé nechtěli slyšet. Oni kouřili dál, mysleli si, že se jim nic nestane. Postupem času začalo kouřit mnohem více lidí. Až se cigarety staly dovolené pro každého žijícího tvora. To znamená, že když člověk v té době chtěl, kouřil. A on chtěl skoro každý. Lidé začali umírat na tuto drogu. Ale ostatní si neustále mysleli, že zrovna jim se nic stát nemůže. Potom začali kouřit i malé děti jako jsi ty. Nikomu to nevadilo. Přišlo jim to normální, zákon to nezakazoval.

Nadále umírali, nadále kouřili.“

„A proto my jsme nemocní? Kvůli cigaletám?“

„Ne, zlatíčko. Nejen kvůli tomu. Ale hodně lidí je nemocných hlavně kvůli cigaretám. Protože jak se kouřilo, v té době, víš? Lidé začali dostávat nové choroby a těmito chorobami se nakazili i jejich děti. A děti jejich dětí. Chápeš? Někdo je kvůli tomu nemocný ještě dnes.“

„Aha, a pjoč je nemocný ten zbytek lidí?“

„Protože lidé se mezi sebou neměli rádi. Hádali se a byli na sebe zlí. Chtěli jenom svoje pohodlí, chtěli, aby se měli dobře. Chtěli to, co měli druzí. Začali mezi sebou bojovat, lidé se zabíjeli. A pak přišel okamžik, kdy se začali nenávidět ještě víc. V tu dobu už byly vytvořené velké zbraně, které ničiliy hodně lidí najednou. A tak se stalo, že započala třetí světová válka. Na pár velkých měst na Zemi dopadli takzvané atomové bomby. Ty potom vysílali takové zlé paprsky. Těm paprskům se říká záření. A tohle záření je zde ještě dnes. Kvůli němu nesmíme na povrch. Protože by nám to ublížilo. Chápeš to, zlatíčko?“

„Ano mamí, chápu. Ale nevím, pjoč to ti lidé dělali. Vzdyť věděli, že jim to ublíží, že to ublíží ostatním lidem.“

„Protože lidé jsou hloupí, zlatíčko. Kvůli hlouposti to všechno dělali. Kvůli vlastní hlouposti.“