Proč andělé nemají křídla

Ne, že by to byla vyloženě povídka, leč lepší kategorii jsem tu nenašel...

Nocí tiše mihnul se nůž. Nezablýskl, nezasvištěl. Filmové efekty do běžného života nepatří. Ani oběť neměla čas vykřiknout, zaúpět, zachroptět. Když umíš, tak umíš. Léta praxe a tvrdé práce. Sebezdokonalování. Cena nože se rovná ceně menšího ojetého automobilu. Zkoušeli ho tak, že proti jeho ostří stříleli z pistole. Projektily se půlily jeden za druhým a na šedé oceli nezůstal ani zoubek. S takovou čepelí uřízneš člověku hlavu ani si toho nevšimne. Pokračuje v cestě jakoby nic, udělá ještě tři nebo čtyři kroky a teprve pak se zhroutí.

Na počátku bylo slovo, které se ti náhle vypálilo do mozku a už tam zůstalo a svítilo do tmy tvého nitra. Vyrazil jsi jen tak nazdařbůh, v ruce špičatý kus rezavého železa. V parku jsi narazil na bezdomovce zpitého jablečným vínem. Křičel a svíjel se, když jsi mu vrazil svůj sochor do břicha. Krvavá fušeřina, ale viděl jsi, že vraždit lidi je dobré. Tak jsi začal trénovat, studovat, investovat do stále lepšího vybavení. Nový koníček tě opravdu zaujal.

"Tatínku, víš, co to je?"
"Sněhuláčci?"
"Ne. Andílci. Andílci jsou to!"
"Andílci? A kde mají křídla?"
"Za zády. Složená. Nejsou vidět."
"Aha. A co kdybys jim je namalovala roztažená - tady a tady?"
"Ne, to nejde."
"Proč?"
"Protože oni nelítají."
"A proč nelítají?"
"Protože jsou mrtví."
"Mrtví?"
"No. Zastřelení. Myslivec je zastřelil. Ale tomu ty nerozumíš."

Na bílém papíře tři malá tělíčka zmrzačená výstřelem z brokovnice.

---