Dar či trest

Ve čtyři ráno jsem obdržela krátkou sms: "Jsi mým darem, nebo mým trestem...?" No uznejte, že potom se spát nedá.

Jsi můj dar nebo můj trest ?

 

zahradou či šumem měst ?

 

Temnou nocí, rozedněním,

 

časem činů dobou snění ?

 

 

Potokem či pouštní dunou,

 

zapomněním pod hladinou ?

 

 

Čestnost sama nános prachu,

výhrou s klamným puncem krachu ?

 

 

Pohodou či nepohodou,

 

čistým vínem, kalnou vodou ?

 

 

Milosrdnou empatií,

 

číhajícím klubkem zmijí ?

 

Z dálky lákáš, blízkost nudí,

 

navrch mamon v sobě chudí.

 

 

Dobrou vodou s bublinkama,

 

tou co nezná jak být sama ?

 

 

Zlem co čeká na odplatu,

 

obětí vydanou katu ?

 

 

Těžký okov, výhra v bingu,

 

něžná láska, zápas v ringu ?

 

 

Halda kostí, nervů krve,

 

naposled či napoprvé ?

 

 

Vykrouženou křivkou těla,

 

oktávou co dlouze zněla ?

 

 

Zpříjemněním na mé cestě,

 

koláč co je cítit těstem ?

 

Budeš tady až se vrátím ?

Dej mi, přijmu, vem‘ si, vrátím.

 

Dobré účty pro přátelé

business šlechtí mne však dere.

 

Jistota je dcerou klamu,

slib je retem od nektaru.

 

 

Jsem naděje, most a přání

lístkem na vlak, pouze k stání.

 

Naděj sama, plamen strachu ,

 

v soudný den jen hrstka prachu.

 

 

Nevěstou či prostě ženou,

 

zamítanou, stále chtěnou.

 

 

V nekonečnu rozpoznanou,

karetní hrou nedohranou.

 

V kapsách esa, jinak osmy

impozantnost canny dosny

 

Stejně rudá barva květů,

choulostivost vůči světu.

 

Černým uhlím, antracitem,

starou kudlou s ostrým břitem.

 

Vždy dva kroky před závěrem,

cesta vpřed jde jiným směrem.

Pak se prudce zahne, stočí

sejde z mysli hned co z očí ?

 

Prokletím i požehnáním,

tou co vede, tou co  chrání.

 

Ještě vlastně nerozrozenou,

Ještě nikdy „něčí“ ženou.

 

Obroda i doba temna,

tuší čára, linka jemná.

 

Jenom tohle, mnohem víc,

touha po všem dává nic.

 

Jsem jen fénix vydán světu

tečka uzavírající větu.

 

Lomem světla pod hladinou,

stále stejnou denně jinou.

 

Milující právě tebe !

Hřeje tě to, nebo zebe ?

 

Liji víno z čisté číše,

 

lásko, z Tolkienovy říše.

 

Hranice jsou tam kde chceme

cesta vede kudy jdeme.

 

 

 

Sup krásy oči vyklove

když napospas ji zanecháš

Braň co máš rád a taky sebe

vždyť svoboda je vše co máš.

 

Zaskřípala nám příprava

vztahy nebyly v osnovách

Let z atmo tam do stratosféry

nastup si,

jestli teda nemás strach.

 

Ptáš se a hledáš odpověď

 

podívej,  nad obzorem svítá

 

a den je tu co nevidět

 

den co není „jen“ nás vítá.

 

Kdoví,

to je život, pane

slova na pergamen psané

„musíš, musíš“, říkám, ba ne

někdo povzdechne si - osud

každý pro sebe si posuď…

 

Jdi kam musíš

jdi a doufej

 

Jsem,

 

rozcestníkem, koncem cest,

 

jsem tvým darem, jsem tvůj trest.

 

Cesta sama? Pche! nic není,

nejtěžší je vykročení.

---