Anne, kterou jsem maloval s kapičkami vody na těle

        Byla chladná noc. Nemohl jsem spát ani psát. Měsíc byl v úplňku a obloha byla poseta hvězdami. Rád bych něco podniknul. Podíval jsem se do schránky a vytáhl všechny dopisy. Číst poštu se mi ale nechtělo. Jedna obálka však měla fialový lem. Adresa byla úhledně napsaná, bezpochyby ženskou rukou. Šel jsem se umýt, pak jsem si zalil čaj ze Žlutých hor a konečně otevřel dopis, v kterém stálo:
„Jeane, ach milý Jeane!
Copak asi děláš, můj příteli? Já se strašně nudím a nemohu usnout. Rozešla jsem se s Gerardem, víš? Nechceš mě navštívit? Sešli bychom se v podniku Rue De la d´Rouet. Ozvi se mi, moc Tě prosím. 
Tvá Anne“
        Tak to byla něžná Anne, která mi psala. Je to chudinka. Gerard byl asi opilý, to ženy nemají rády. Pokochal jsem se pohledem na noční oblohu. Beru si klobouk a plášť, sluha mi otvírá dveře, nasedám do auta, směr čtvrť Marais! Řítíme se hlubokou nocí. Lepím si knírek, vypadám pak starší. Vystupuju u kostela svatého Ludvíka, jdu do budky a vytáčím její číslo.
„Halo,kdo volá?“
Odkašlal jsem si. „Tady Jean“
„Jé, to jsi ty, Jeane. Jsem ráda, že tě slyším, jsi můj zachránce.“
„Ehm, tak to jsem – “
„Počkej, nesmíme ztrácet čas. Za hodinku se sejdeme v d´Rouet, jesi mě máš ještě trochu rád.“
„Ty víš, že tě zbožňuju.“
        Bloudím ulicemi, potkávám samé opilce. Mé myšlenky jsou neklidné jako vlny oceánu, nejlíp udělám, když ji tam rovnou počkám. Je skoro prázdno, vybral jsem stůl vzadu u okna, abych byl krytý a viděl ji přicházet. Objednal jsem Beaujalois, ona ho zbožňuje. Vzduchem se nese melodie Sous Les ponts De Paris i číšník ji vnímá a v tom okamžiku Anne vchází do dveří s andělským úsměvem na rtech a nezkrotným ohněm v očích. Polévá mne horko. Objal jsem ji. Je celá v rudém jako Tibetští mniši. Dýchá z ní vanilkové moře, má vlnité načechrané vlasy a jedna vlna jí padá do čela, zachytila ji. Číšníka posílá pro koktejly alá Caracas, potřebuje se osvěžit. A už se nesou. Jsou sladké, ty má ráda. Otvírá našpulenou pusinku: „Cítím se s tebou tak šťastná, Jeane. Nedovedeš si představit,co to pro mne znamená. Zapomínám na Gerarda.“
„To je úžasné, Anne. Moc ti to sluší. Chtěl bych tě namalovat.“
„Proč ne, od tebe bych se klidně i nechala, stavím se za tebou pozítří do ateliéru na Montmarte.“
„Podívej, vidíš ty dva starce, jak hrají šachy?“
„Všimla jsem si jich dříve než ty, je to dámský gambit, mé oblíbené zahájení. Dostal jsi snad chuť na šachy, ty můj malíři? To ti už nestačí, že je s tebou Anne? Ty chceš všechno, trochu skromnosti, příteli.“
„Mám tě moc rád, Anne, jsi rozkošná, pusťme se do té bláznivé hry.“ Přikývla a objednala další víno, nevím už jaké značky, snad jen že bylo bílé a trpké. Nabídli jsme jim turnaj, věděli jsme, že Angličani jsou skvělí hráči. První partii jsem prohrál, ona remizovala. Hrála indickou obranu. Druhou partii jsme oba ztratili. Zvedli jsme se, Anne se do mě zavěsila, došli jsme k autu a odjeli na Colonadu. Den ještě neskončil.
        Vzali jsme si krásný pokoj s výhledem do dvora. Nejdřív jsme se chtěli umýt, setřít ze sebe ten jemný prach. Anne se svlékla jako první a začalo pršet. Vyšli jsme na balkon. Byla ještě tma. Chladivé kapičky nám padají po těle, je to rozkošné. Vrátili jsme se do pokoje. Nechal jsem si poslat pro olejovky.
„Miláčku, nezatančil by sis se mnou?“
„Bude mi potěšením.“
„Ty mi čteš myšlenky, Jeane." Tanec při svíčkách. Podlehli jsme vášním. Dostali jsme se na znovu na balkon. Milovali jsem se vestoje a déšť sílil. Donesli mi olejovky. Řek jsem jí, ať se neutírá. Anne byla první ženou, kterou jsem maloval s kapičkami vody na těle. Vytvořil jsem nejlepší obraz svého života. Nakonec jsme si lehli a do rána si povídali, až mi Anne připomněla: „Tedy
pozítří, Jeane. Nezapomeň!“
„Sbohem Anne.“