Abused

Hudba lesa, vůně, jež nikdy nemohou být napodobeny výrobci čisticích prostředků.. Pod nohama mi praskají větvičky, i když se snažím být nepozorovaným obdivovatelem toho božího díla. Paprsky životadárného slunce se snaží obejmout každičkého tvora. Zelené dlaně mi mávají na pozdrav a já jim úsměvem odpovídám. Stráň mě již vítá, brodím se jejími mělkými vodami a z voňavých krásek si splétám korunu nevinnosti. Tam dole, v záhybu neúnavné říčky, zahlédnu ohnutá záda maminky. Na chvilku se narovná, otře si unaveně pot z tváře. Zachytí můj pohled a zamává mi s neučenou grácií nejkrásnějších žen světa; jsem doma, jsem doma.

Udělals to? Prosím tě, řekni mi to!

Za pár minut se otevřou dveře a oni řeknou moje jméno. V jejich očích vidím laskavost, ale já se stejně celá třesu. Teď, teď ukaž, co ses tady naučila. Předveď jim, proč na tebe mají být hrdí; tak rádi by byli. Ale já nemůžu; mozek čeká, až nahodí elektřinu. A nic. Dívám se znovu na tu otázku. No tak, no tak, to jsem se přece učila. Nic. Podívají se na mě významně, potají vyšlou povzbudivý úsměv, jsou také nervózní. A unavení. Koktám slova, nemají pořádně obsah, snažím se jimi schovávat mezery ve vědění. Potím se, špatně formuluji myšlenky. Je to jen 15 minut, soustřeď se, dej do toho všechno. Konec, mám pocit, že jsem nic neřekla. Poraženě odcházím z bojiště a cítím za sebou jejich pohledy. Čekání na rozsudek. A další krásné vysvědčení, takové jednotvárné tedy, gratuluji. Gratuluji, věděl jsem, že na to máš. Gratuluji, zasloužíš si to. Cože? To není možné, to není možné..

Já už takhle nemůžu žít. Komu mám věřit?

Naivní milování, nepřemýšlíme, co bude potom. Do tvých očích se snad ukryla všechna krása světa. Dívám se do nich znova a znova, padám někam do propastných hloubek vesmíru. Jen pro tento okamžik byl stvořen svět. Chci Tě!, šeptám slova a bourám poslední hráz zábran. Voní čerstvě posekaná louka a naše touhy se proplétají skrze naše těla. Pak už jen vyčerpáni ležíme v náručí, není třeba prázdných slov. Necháváme doznívat hudbu, jejíž nástroje jsme my sami a hráčem naše vášeň.

Pokaždé, když tě vidím v její blízkosti, musím přemýšlet, jestli se na ni díváš jen jako na dceru.. Ty myšlenky mě dusí, ubíjí! Já takhle nemůžu, nemůžu..

Bílé šaty, stres, slzy. Udělám všechno tak, jak se sluší? Šeptáš mi, že jsem nádherná, ale já tě neposlouchám; kde jsou naši? Svědci jsou tamhle.. Usmívat se, ano, prstýnek, nepoplést to, teď ten nacvičený polibek. Koutkem oka zahlédnu otce, jak potichu mizí ze scény. Gratulace, dojetí, podpisy. Maminka s ubrečeným úsměvem drmolí nesrozumitelná slova, za ní přibíhá otec, tajemně se usmívá. Tisknou nám ruce, podívají se na sebe, otec zašátrá v kapse a vytáhne novotou lesknoucí se klíček. Stojí pod schody a čeká, až ho osedláte; nemám slov, to jste neměli, to jste neměli...

Strhávám z věšáku klíče a nervózně je pasuju do zapalování. Ovládá mě vztek, bezmocnost.. Konečně to chytlo.

Stahy, chybějící dech, slzy, stůl řezníka nového života. Bolest mi prostupuje celým tělem; dokud tě poprvé nespatřím. Jsi pomačkaná, krev z tvého tělíčka smývám vlastními slzami. Zavíráš před světlem očička, svíráš bezmocně pěstičky. První plácnutí, do života. Křičíš svou zlobu na svět bez skorpulí dospělých; jsi nádherná. Poddávám se té síle, která svazuje tebe ke mně a mně k tobě. Jsi moje, jsi moje..

Proboha.. Proboha, zavolejte někdo sanitku!