Panenka

"Jé mamííí, díky. Ta je vážně kláááásnááá.“ „A jaké jí dáš jméno Leničko?“ „Třebá, třebá Bětuška Bětulinka.“ „Tak dobře, hezky se o ní starej, ať se Bětušce vede dobře.“

Lenička odběhla do pokojíku s malou panenkou v ruce a s rozradostněným výrazem v tváři. Opřela Bětušku o knížky co měla na stole, vytáhla ze skříňky dřevěnou postýlku, polštářky, peřinu a malého plyšového zajíčka. Hrála si celé odpoledne se svojí novou hračkou, a když jí maminka volala k večeři, nesla s sebou i svoji Bětušku Bětulinku.
„Mamí a kde bude sedět Bětuška? Vždyť tady nemá židli?“
„No tak jí tady polož na stůl, ať se na nás dívá.“
S tím se ale Lenička nesmířila. Přinesla malou dřevěnou krabičku, vložila do ní svoji panenku a až pak se spokojeně dala do jídla. Po večeři nakrmila i Bětušku, a když jí uložila do malé postýlky, začala přednášet pohádku o princezně a zlém drakovi.
Lenička rostla jako z vody a s ní i její panenka. Oblékala jí do nejrůznějších šatiček, pletly jí s maminkou miniaturní svetýrky, až přišel čas pořídit jí ženicha. Lenička rozhodla, že je Bětušce Bětulince právě 25 let a že se musí každou chvíli vdát.
Jak hledali společně s maminkou toho pravého, Lenička začala chodit do školy. Neměla na Bětušku tolik času jako dříve, ale zrovna v den svých sedmých narozenin se pro ni objevil ženich. Dostala ho tentokrát od svého tatínka a kdyby tatínek nemusel do práce, děkovala by mu dodnes. Pak se konala velká svatba, za svědka šel zajíček s liškou. Byla to krásná veselice. Lenička připravila imaginární hostinu, ke svatebnímu stolu zasedli i maminka s tatínkem a Bětuška Bětulinka tak konečně našla toho pravého. O rok později, to už bylo Leničce osm, se narodilo malé děťátko. Bětuška se o něj společně s manželem Jindřichem starala a zase to bylo velké pozdvižení.
Dny ubíhaly, Lenička začala dostávat stále více a více úkolů ve škole a někdy se za celý den ke své malé rodince nedostala. Bylo jí to líto, ale nedalo se nic dělat. Maminka chtěla, aby se Lenička učila co možná nejvíce a nosila domů jen samé hezké známky.
Ve třetí třídě se přihlásila do kroužku na pletení, ve čtvrté na keramiku a teď v páté třídě se začala věnovat plavání.
I Bětuška stárla. Šaty které měla na sobě byly již vyšisované od slunce, její obličej pokrývaly bílé rýhy a i vlásky již nezářily lesklou blonďatou barvou jako dříve. Čas od času svoji panenku ze skříňky vyndala, ale za malou chvíli ji už dávala nazpátek.
Jednoho dne přišla Lenička z plavání a povšimla si své Bětušky v horní polici za skleněnou výplní vitríny. Dívaly se na sebe, když Lenku napadlo, že Bětuška umírá. Manžel Jindřich byl kdesi zašantročený ve skříni a malé děťátko se válelo za postelí, aniž by o tom Lenka věděla. Vyndala Bětušku Bětulinku, podívala se do jejích slzami zakalených očí a vložila jí do staré mamiččiny klenotnice. Vešel se tam i maličký polštář, přikrývka a plyšový zajíček. Chvíli ještě koukala na dřevěnou krabičku, ale pak se usmála a současně se zaklapnutím skleněných dvířek vitríny si uvědomila, že už není ta malá holka co si hraje s panenkami.

---