Neublížit Ráchel

Byl teplý jarní večer. Poručík Dönitz přes špinavé okno sledoval, jak do tábora přivádějí nové Židy. Neměl ty lidi rád. Vlastně ani nevěděl proč – věřil tomu a k víře moc důvodů nepotřeboval.

Hammel si všiml jeho pohledu.

„Už aby shnili v pekle“, jeho rozpraskané rty se zachvěly odporem. Hammel nebyl Dönitzův přítel. Necítil k němu žádné pouto, přesto mu byl ze všech lidí v táboře nejblíž. Snad pro jeho negativní pohled na svět. Věděl, že Hammel doma zanechal vše – ženu, děti a vlastně i sám sebe. Tak jako on.

„ Za chvíli tam skončíme všichni, milý Hansi.“ Dönitz se s ironickým úsměvem zvedl.

 „ Takže se jdu podívat na ty, kdo mají tu drzost jít před německými důstojníky.“

Když vyšel, k uším mu dolehl ječivý hlas velitele. Dönitz věděl, že něco není v pořádku. Že situace Německa není tak dobrá, jak by měla být. Ale velitel problémy nepřiznal. A tak Dönitz nijakým problémům věřit nechtěl, nevěřil – tedy pro něj neexistovaly.

Pomalu přicházel k nově přišlým Židům. Dönitz se procházel podél řady těchto hubených, tmavých postav. Jeho přítel Hammel se obvykle při takových „pochůzkách“ zastavoval u těch nejvystrašenějších a díval se jim do očí. „ Chtěl bych vědět, co cítí. Chtěl bych vědět, jestli i v takových chvílích myslí na svého Boha“, vysvětloval mu Hammel kdysi. Ale Dönitz to nedokázal. I když k těm lidem nic necítil, podívat do očí se jim nemohl. Někdy dokonce měl chuŤ pohladit vyděšené obličeje malých dětí, křečovitě svírajících matčinu ruku. Za tuto slabost se styděl nejvíc.

Dnes se však stalo něco podivného Dönitzův pohled uvízl na rtech černovlasé Židovky. Ty rty se nepatrně chvěly. Monotónně šeptaly jakási hebrejská slova, snad modlitbu. Na její bílé předloktí vojáci právě vypálili čísla, ale v jejích očích se neobjevil ani náznak slz či bolesti. Ano, Dönitz  se poprvé ve svém životě podíval Židovce do očí. A ona mu pohled oplatila. Dönitz se zmýlil. V těch velkých černých očích bylo mnoho bolesti a trápení. Ale byly věnovány jen jemu.

„ Odchod“, zavelel jakýsi voják po označení posledního Žida. Silné uniformované ruce postrčily dívku vpřed. Dönitz stál jako z kamene. Ještě stále v uších slyšel tu hebrejskou modlitbu. Ještě stále před sebou viděl ty hluboké oči…

Den skončil a teplé jarní slunce nahradil chladný svit měsíční noci. Dönitz ležel na tvrdé posteli a hleděl do stropu. Hlavou mu procházelo tisíce myšlenek. Krásné oči Židovky ho provázely celou dobu od jejich prvního setkání. Pokojem zněla melodie Beethovenovy Osudové. Hammel si koupil zastaralý gramofon, když byli na cestě do tábora a starou desku vážné hudby poslouchal skoro každý den. Dönitz to neměl rád. Dönitz neměl rád hudbu. Do války hudba nepatří.

„ Když jsi opouštěl svou ženu, Hansi, jak jsi věděl, že děláš dobře?“. Dönitzův hlas narušil mlčenlivé ticho mezi nimi. Chvíli se zdálo, že Hammel neodpoví. Nerad mluvil o svém odchodu do války a Dönitz to věděl. Přesto očekával, že v jeho odpovědi nalezne radu. A tak čekal. Hammel dočistil svůj revolver.

„ Miloval jsem ji. A zůstal jsem s ní celou tu dobu. I teď, když mluvím s tebou Daniely, ten pravý Hammel zůstal s ní“.

Dönitz se posadil. Ozvalo se zapraskání postele.

„Proč? Proč věříme v Říši?! Víš, jak moc nás lidé nenávidí?! Někdy ztrácím sílu Hansi. Ztrácím sílu bojovat za něco, čemu sám nevěřím…“

Hammel přešel k oknu a vyfoukl šedý oblak cigaretového dýmu.

„ Bojuj za svou vlast.“

Byla noc. V táboře byl až patetický klid a zdálo se, že zítřek, ten osudný zítřek, kdy pověstné komory přijmou desítky Židů, nikdy nenastane. Jen Dönitz nespal a tíživou realitu si uvědomoval až moc dobře. V posledních hodinách mu hlavou prošlo tisíce myšlenek. Miloval svou vlast, ano, bojoval za ni. Bojoval přece za své děti. Přesto se zítřka bál. Chtěl vidět ještě jednou ty smutné oči záhadné Židovky. Musel ji vidět. Pomalu vstal. Pro jistotu si oblékl uniformu, aby se mohl vymluvit, že jen kontroloval vězně. Odhalení jeho slabosti ho mohlo stát život. Nevěděl, co jí poví. Nevěděl, jak zareaguje. Nevěděl, proč to vše dělá.

Potichu se přiblížil ke sklepení a otočil zámkem. Otevřel dveře. Ze země se zvedlo pár postav. Dönitz na chvíli ztratil své pověstné vojenské sebevědomí. Rychle zapátral ve tmě očima. Najde tu, kterou hledá? Možná to byl jenom přízrak. Možná se dočista zbláznil… Ale v tom nejtemnějším koutě ji konečně spatřil. Její havraní vlasy jí padaly na nahá ramena přikrytá pouze provizorním otrhaným šálem. V náručí držela malého chlapečka, spícího.

„ Ty – pojď se mnou“, ukázal na Židovku. Ta se však ani nepohnula, pouze upnula na Dönitze svůj temný pohled. Ten pohled, ze kterého on tak šílel.

„ Ty – pojď se mnou!!!“, zakřičel znova na Židovku a chytl ji za chvějící se ruku. Když ji odvedl a zavřel za ní dveře, těžce zalitoval své hrubosti. Hrdá Židovka nevydala ani hlásku, ale v jeho sevření se třásla strachem.

„ Jak se jmenuješ? Jaké je tvé jméno?“, zeptal se Dönitz.

„ Ráchel“, odpověděla mu tiše třesoucím se hlasem.

„ Ráchel…“, opakoval Dönitz. „ Pohnulas mým světem, Ráchel“. Natolik, že kvůli tobě riskuju svůj život, natolik, že jsem zradil sebe i svou vlast, Ráchel, dodal si už v duchu.

Měsíc osvítil její bledou kůži a Dönitz pocítil touhu pohladit ji. Na její tváři však pocítil vlhkost slz.

„ Prosím, neubližujte mi“, zanaříkala. „ Tam dole na mě čeká můj bratříček. Je nemocný, musím se o něj postarat. prosím, neubližujte mi…“ Z jejích smutných očí padaly vystrašené slzy. Dönitz nesnesl ten pohled. Nedokázal nic říct, nedokázal se dál dívat do jejích očí. Její slzy ho zraňovaly víc, než cokoliv jiného. Jediné, co mohl udělat bylo, že ji pustil zpět k malému bratru. Vyhověl její touze. Když se za ní zavřely dveře, stál ještě dlouho na tom místě.

„ Nikdy ti neublížím, má Ráchel“.

Přišlo ráno. Dönitz ještě stále seděl u dveří sklepení. Po celou noc nezavřel oči. Nesmí dovolit, aby Ráchel ublížili. Ale zbytek zdravého rozumu mu říkalo, že to je nemožné. Příkaz velitele zrušit nemůže i kdyby Ráchel bránil vlastním tělem. A on by to udělal. Zradil by velitele, zradil by svou vlast, svou rodinu…

„ Jsem jen odporný zrádce…“, šeptal si potichu, jakoby pro sebe. Kde je to, čemu celý život věřil? Kam se ztratil význam všech jeho slov, jeho činů, jeho vyhraných bitev? Jak bolestné bylo pro Dönitze zjištění, že důvod jeho bytí byl pouhý klam…

Když se ke sklepení přiblížili vojáci, aby vyvedli Židy, narazili na Dönitze monotónně opakujícího slova „zrádce“. Na jejich pozdrav jim odpověděl smíchem.

Téhož dne o pár hodin později našel Hammel svůj pečlivě vyčištěný revolver na zemi. Špinavý od krve, v ruce svého mrtvého kamaráda. V pokoji zněla zaseknutá gramofonová deska vážné hudby a na stole ležel papír s napsanými slovy:

„ Nikdy ti neublížím, má Ráchel“.