Vysněný princ

Dana seděla sama ve svém pokoji. V očích ji pálily slzy. Za okny právě šero dosáhlo svého nejtemnějšího bodu, stromy zpívaly s větrem svoji tesknou melodii. Dana složila tvář do dlaní a křečovitě se rozbrečela. Jakoby počasí s ní soucítilo, z těžkých břich mraků začaly padat první kapky.

Už je to skoro na denním pořádku. A přesto kvůli tomu pořád pláče. Ty věčný hádky. Daně zní v uších hysterický řev matky. Pořád ty samý hádky. A o ničem.

Slzy ji vyschly a ona upadla opět do své melancholie. Často utíkala od reality ke snění. Ano, už tady byl zase. Ten, co ji jednou osvobodí od téhle hrůzy, co se nazývá život. Od těch jedovatých řečí spolužáků, křiku matky a od bolesti. Byl drobné postavy. Černé rozevláté vlasy až k ramenům. Propadlé tváře, bílá pleť a žhnoucí černé oči. A oblečení jen černé. Takhle si ho představovala. Jednou ho určitě najde.

Ráno ji třeštila hlava. Dlouho do noci plakala a pak usnula vyčerpáním. Rychle se nasnídala ve společnosti uražené matky, která ji nepopřála ani dobré ráno. Popadla batoh a vydala se na cestu do školy. Žaludek se jí svíral nervozitou. Myslela na to, že by tam prostě jít nemusela. Mohla by třeba utéct z domova a žít dobrodružným životem uprchlíka. Ne, toho schopná nebyla. Byla to slušná dívka, prospívající s vyznamenáním, ze zámožné rodiny.

Vešla do třídy a s úsměvem pozdravila. Jako vždy, nikdo si ji nevšiml.

„Tak jak bylo včera na zábavě?“ zeptala se zvesela Jitky. Věděla jak dlouho se tam těšila.

„Bylo to super, i když si nemyslím, že by ti do toho něco bylo“ řekla povýšeně a protivně.

Že se vůbec snažím, pomyslela si Dana kysele. Puberťácký kačeny!

Celý dopoledne proseděla s pohledem upřeným ven, s myšlenka u NĚJ. Zase ho viděla. Měl úzký chladný rty, který jí tak přitahovaly. V záplavě černě tolik zářil jeho bledý obličej. Volal na ní. Nabízel jí klid a mír.

Bylo to jednoho chladného večera. Rodiče se opět hádali. Celý barák se otřásal otcovými výkřiky a matčiným pláčem. Dana vytáhla ze skříně černý plstěný kabát, který si koupila z kapesného v sekáči. Matka by ji ho nikdy nekoupila, i když peněz měla dost. Nechápala její vkus. Vzala si i černou čepici a rukavice. Ochladilo se.

Opatrně procházela chodbou, kolem dveří do obýváku. Nečekaně se otevřely.

„Kam si doprdele myslíš že jdeš? Koukej se vrátit do pokoje, pak si to s tebou vyřídím!“ řval otec a byl z něj cítit alkohol. V těchto situací nešel daleko pro ránu.

Na nic nečekala a utekla. Běžela co nejdál a co nejrychleji. Konečně se zastavila a vydýchala se.  Stála na kraji rokle. Pod ní byla stráň a na dně spoustu velkých kamenů. Jen tak tam v tichosti stála, když si všimla postavy na druhé straně rokle. Srdce ji poskočilo vzrušením, do očí vhrkly slzy.

Byl to on. Stál tam, celý v černém, černé vlasy neklidně poletovaly kolem obličeje. Díval se na ni hlubokýma smutnýma očima.

Najednou byla úplně klidná. Už všechno pochopila. Dřív nikdy nevěděla, jak ho pojmenovat. Teď věděla, že co tahle jediná postava znamená. Už věděla, kdo je –SMRT.

Chtěla za ním. Byl však na druhé straně. Dokážu se tam dostat, pomyslela si rozhodně Dana. Odhodlaně se rozběhla a skočila. Druhá strana však zůstala v nedohlednu a Dana se řítila dolů, vstříc těm kamenům. Nebála se, byla šťastná. Teď už určitě budou navždy spolu.