Zimní háv

 Zimní háv (Vzpomínky na Jelení):

 Krajina sněhem zalitá,

tak ponořena v sebe samu,

tak prostá zrad a bědných klamů,

ponurou krásou napitá,

 V ten zimní háv kdo zavítá,

oslněn třpytem jisker ledu,

patří urostlé smrky v sněžném plédu,

ta krajina není zabitá,

 Jen tiché drama naskýtá,

kde kupí se závěj za závějí,

kde stopy života se křehké chvějí,

a kde vůle žít je zarytá,

 Kde bludný shon se zamítá,

kde Rolava led skrz zvolna zurčí,

kde vše velebné je tak - i tvůrčí,

kde vládne mír - ne charita,

 Zde už nehledí se na mýta,

bývalá celnice jak hotel slouží,

časem - opuštěná - v zmar se hrouží,

slyšet tu smích, je rarita,

 A přec - tvář sněhem zakrytá,

tvář krajiny smíchů zná - i nářků,

ta tvář nehrála si na přetvářku,

Jelení drobná kopyta,

něžný pel sněhu něžně protnou,

a nad krušnou poutí, nad lopotnou,

burácí vichr dosyta,

 Noc ztemnělá v ránu procitá,

vločka za vločkou padají na peřinu,

kraj ten tu zažil víru, dřinu,

i jak člověk se v úzkých ocitá,

 Svědkyně je to očitá,

ta krajina zimní - i nehostinná,

jak života stránky světlá, stinná,

vinou jak schodiště se točitá,

 A čas tu sněhem klopýtá,

přes strhané můstky kvapem pádí,

rampouch neskončí nikdy v harampádí,