Bolest krásy, krása bolesti

 Bolest krásy, krása bolesti:

 

 Prostranství lesů hustých kol,

a trávy se vlnící přes mokřiska,

no a jeřabin sešlých smutný bol,

ejhle cit víl si a lásku elfů získá,

dme se ten kraj, kde poryv tříská,

energicky tak do jeho slabin,

je kraj to, kde stála malá víska,

a kde nesídlil asi žádný rabín,

ťopák kde strká svůj do jeřabin,

jistý kouzelník, co zaklel říši,

ejchuchů - má armádu bez karabin,

mlha s tajemnem z toho všeho čiší,

i připil si kouzelník jemnou číší,

linul se opar z ní, krušný, teskný,

obepnul pocit ho chmurných skrýší,

v nichž mísí se realita se sny,

á - sklepení, z nichž jícen děsný,

noří se v led či v chladnou tůni,

a kde prostor je skličujícně těsný,

tam v příbytcích duchů duše stůní,

a zem prokřehlá mrazy v jaře duní,

je míza v ní, jak tají ledy,

íha - kraj, co byl na výsluní,

žalem a knutou je teď bledý,

je odkázán kraj ten na nohsledy,

s nimiž se s zátěží jak vláčí,

ejhle - nic poprvé není, nic naposledy,

mocní skřeti as vládnou - a víly pláčí,

stát ve státě ty víly tlačí,

to je jich úděl mezi blaty,

á - to kraj jelenů je - i vlkodlačí,

to kraj bědný je - i snově zlatý,

samolibý, tvrdý, jedovatý,

eh - i úslužný, jemný, opojný,

taktní i hrubý - proklet i svatý,

oh - podbízivý tak, i odbojný,

už uběhla léta od vojny,

že kraj ten divý už je všední,

i jedná o chudý kraj se - i o hojný,

leč rozdává se - i dál se bední,

dál ráno probouzí se jedni,

rychle druzí aby počli spát,

uf, tak zapadne, co bylo přední,

hle - i tiché umí zaskřípat,

eh - mizí tak náhle něžný šat,

mno - hrubý přehoz všechno halí,

a kraj se ten počne, plachý, ptát,

ťululum jak, zda už je zralý,

milujíc, se mockrát odhodlali,

i laně i jeleni, že odolají,

ladné víly kol prstu je omotali,

už pápěří jak v vichrech vlají,

jsou taktní - i tajemství vyšeptají,

eh, podmleté mostky - močál všude,

lehounký dech se v hrudi tají,

á - kouzlo lesů dál tu bude,

strašný, zlý skřet tu nepobude,

k hranicím Blatnou cesta pojí,

oh, krásně písčitá - v ní otisk zbude,

už tanky jsou pryč - snad se nevyrojí,

zas halí se cesta ta v novém kroji,

vroubí ji brusinčí a mechorosty,

á - v zelené sice tančí zbroji,

no, zeleň ta značí mír jen prostý,

a pohledem neuhne - smrčí chvosty,

a čelo svahů těch hostům kynou,

není tu vůbec nádech sprostý,

eh - noc snáší se zvolna nad krajinou,

náhle slunce svit ozáří louku stinnou,

íha - rosa teď kane na ostřici,

snad varhany znějí teď nad pustinou,

pche - ten lesní chór umí žalm svůj říci,

jde přes borůvčí, brusinčí - i přes přeslici,

ach - jemný se vánek tam proplétá,

ta krajina svůdnou jsa kouzelnicí,

á - přechází v zimu od léta,

sic její druh - věčný popleta,

bezstarostný čas - tak sám se šine,

lískovka z krajiny zad už odlétá,

uf, úpí tělo jí - duše nezahyne,

dusaná půda už nenakyne,

už dál síra jehličí nedá rez,

krásný tón naděje se opět line,

robustní hvozd hýčká něžný vřes,

umleté svahy zas hýčká běs,

hned směje se, hned zas slzy roní,

eh, divokost cíl má, stěží mez,

miluji zem tu - šlapu po ní

---