Balada o Villonovi na šikmé ploše

 Balada o Villonovi na šikmé ploše:

 „Jsem vrah, jsem zloděj, vyvrhel,

zabil jsem v obraně a kradl zbídačen,

úspěch pro mne měl vždy zádrhel,

sok mrtvý je - trezor vypáčen,

 Cítil jsem ke zdi se být přitlačen?,

snad ano - ani nevím, vlastně jak,

cíl myslil jsem, že mám vyznačen,

co je mít rád, jsem poznal však,

 Jsem sukničkář, a přesto tak,

jen jedinou mám před očima,

pro ni jsem čekal na soumrak,

aniž poznal jsem, zda mne si všímá,

 Snad cítila žár můj - i kdy zima,

mne zachvátila jak lidi brak,

snad znala cit, co ve mně dřímá,

co je mít rád, jsem poznal však,

 Kasu otevřel jsem na šperhák,

jí nitro jsem otevřít se bál,

jsem záludný jak pašerák,

jen o ni jednu jsem však stál,

 Sen, že má mne ráda, se mi zdál,

jí zeptat se, jsem bál se pak,

zda jsem jí fuk, či půjdem´ dál,

Mít naději - je někdy tlak,

a tento tlak se stává můrou,

co za světlem letí jak pták,

však narazí na lampu, na ponurou,

 V koncích jsem as se svou tůrou,

jak hmyz, co zajde na bodlák,

ji chránit chci - sám scvrklou kůrou“,