Šedivá

Barva šedivá či šedá, je to vůbec barva, tahle zvláštnost, snad ano objevila jsem ji v učebnici pro děti.  Zvláštní stav, šedivý, ani světlo ani tma. Není vidět skoro na krok, jen nejasné kontury, obrysy v dáli,  ale není to krásná šedivá, ta mlžná stříbrná co se vznáší na horách, co lehce spadá dolů se sněhovými vločkami a nakonec ji prozáří světlo a je vidět nádherný bílý sníh a stromy zabalené do nadýchaných kožichů. Je to špinavá šedivá, ta z města, šedivá ušmudlaná od aut a kouře z komínů. Šedivá jako břečka na silnici, jako všechna špína města. Šedivá prý neexistuje, prý je jen bílá nebo černá, tak proč mám šedivé myšlenky, šedivou náladu a šedivý smutek. Ne černý, ne bílý, ale šedivý. Jakoby tma pomalu přicházela, ale ještě nemůže blíž, ještě nemá nárok, ještě mám anděla, který roztáhne křídla a bílým světlem mě chrání před tmou. A anděl má bílá křídla, snad chvíli ještě vydrží, než bude muset odletět, než tma ušpiní jeho křídla a ty ztěžknou pod městskou špínou, pod nánosem balastu a lží. Šedivou nechci. Šedivá to je strach, bezmoc, uniformita, nudnost. Šedivá je barva zbabělců, slabochů a nerozhodných. Šedivý člověk splývá s šedivou zdí, s okolím, není vidět, je jen šedivý. Nemá vlastní barvy, jen se přizpůsobuje ostatním a vstřebává jejich barvy a názory, jak pijavice co nasaje cizí krev a pak se jí ještě chlubí. Já mám ráda barvy všechny a mám je v sobě, schovaný moc dobře a až anděl odletí si odpočinout a smýt šedivou špínu z perutí a tma přiblíží se příliš blízko, skoro na dosah ruky, tak jí začnu házet barvy pod nohy, aby ji zdržely a změnily její podobu, aby ji rozptýlily na droboučké částice, aby z ní zbyly jen černé perličky, malinkaté korálky, které navléknu na šňůrku a pověsím na krk. Budou moc těžké, budou ostré jako řezané sklo, budou se zarývat do krku až odřou kůži do krve. Vždyť je to tma a ta nenosí nic dobrého, aspoň mně ne, aspoň dnes ne.