Šílený amorek

Jedné noci, jež mě spánek nebyl souzen,
tu do mých komnat snad šílený amorek vlét.

Svůj šíp beze slova hned v luk vložil, a ze srdce mého
je rázem rána bolestná.

Ten amorek věru divný byl,
něž léčby čas uplynul on vrátil se zas
by z jedné rány udělal dvě.

Poté Amor ten praví.
Že mého času už v hodinách mnoho nezbývá.
Že on nyní bude psáti a mé teď kroky povede,
ať brk ten uchopím a do kalamáře jej zlehka ponořím.
Nyní ty nešťastníku brk a tvá slova nechť tvou zbraní jsou.
Počni psát ta slova lásky co já na tvou ruku budu klást.

Marně se mu bráním, že ztraceným jsem případem.
Dívka jež já své srdce na dlani bych chtíti dal,
o mou lásku nestojí raději mamon a hezčího by chtěla.
Já nešťastný ta celá léta jsem, že mé srdce uvadá.
Brzy nebude už ni co zachránit by se dalo.

Amor ač tak malý, svou nezměrnou magickou silou
nademnou nezkutečnou silou vládne.
Na kolena mě teď sráží.
Na kolenou teď zde klečím, by na svůj osud
se jej ptám. Proč bolest tak nezměrnou my působí?
Vždiť k lásce, dvou zapotřebí jest.