Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

NETYPICKY VE SNĚHOVÉ KALAMITĚ

11. 01. 2008

2109

Autor

fungus2

Když jsem se zadíval oknem ven, tak se mi zdálo, že venku je mlha, čehož jsem chtěl využít k zacvičení si na balkoně. Do rukou jsem uchopil činky a naklusal jsem bos ve cvičebním úboru na balkon. Po několika rozpaženích se mne zmocnil pocit, že mě studí chodidla. Také mi neunikla ta skutečnost, že venku chumelí. Nikterak mě to nezaskočilo a oblékl jsem se do zimního oblečení. Takhle oděn jsem si zacvičil, i když mi přitom spadly činky na nohy, aby se mi je poté podařilo nechtěně přehodit před balkónové zábradlí. Vzápětí se ozvalo několik ran, které znamenaly, že činky zasáhly les antén na balkoně pana Telky. Ten byl náruživý televizní divák všech pozemských i nepozemských stanic.

„Ježišmarja! Oni padajÍ z nebe už i činky!“ ozval se výkřik pana Telky.

„To jsou moje činky. Já jsem trochu cvičil,“ sdělil jsem mu po vyklonění se přes zábradlí.

„Vy pitomče! Zkazil jste mi příjem mnoha stanic!“

„Vždyť můžete sledovat desítky jiných.“

„Já chci sledovat všechny!“

„Co z toho máte?“

„Potom vám nic není!“ rozkřikl se a začal nervózně smetáčkem stírat velkou vrstvu sněhu ze satelitů.

O něco později jsem seběhl schody do přízemi. Přitom mne několik sousedů varovalo, že správcová Blažková rozdává u vchodu hrabadla na sníh. Má snaha o proklouznutí kolem ní byla marná.

„Já vetchá stařenka přeci nebudu uklízet ty hromady sněhu! Potom chodníku chodíte všichni!“ rozkřikla se. Zároveň výhružně v jedné ruce držela hůl a v druhé hrabadlo, které mi vzápětí narvala do ruky. A tak jsem se stal dalším nedobrovolným odklízečem sněhu. Násadu hrabadla se mi však brzo podařilo zlomit, načež následoval pád do hromady sněhu. Toho jsem využil a zahrál jsem si na sněžného krtka. Za nějaký čas se mi podařilo vyhrabat se u parkoviště. Bílé kopečky představovaly zaparkované automobily. Tušil jsem, že nebude snadné najít můj automobil. Tudíž nastalo odstraňování sněhu z vozidel.

V jednom autě se k mému překvapení nacházel milenecký pár, jenž byl zrovna v nejlepším. Raději jsem tedy nechtěl rušit. V jiném vozidle jsem vzbudil nějakého muže, který se lekl a utekl i s autorádiem. V dalším seděl pan Potápník, náruživý to potápěč, jenž křečovitě svíral harpunu. Ta byla zapíchnutá ze spodu do střechy.

„Dobré ráno přeji. Mě se včera večer nějak spustila harpuna a zapíchla se mi do střechy. A to dost festově. A já tu nějak při jejím vytahování usnul,“ sdělil mi.

„Já vám pomůžu,“ nabídl jsem se, načež naší snahou bylo harpunu vyrvat. To se nám povedlo, ale i ze střechou. S tou se pak pan Potápník brodil sněhem ke vchodu do domu.

Pak mi došlo, že nemá smysl, abych své auto hledal, jelikož jsem si náhle vzpomněl, že mi ho před časem někdo ukradl. A policie vozidlo ještě nenalezla, protože jsem krádež zapomněl ohlásit. Tudíž mi nezbylo nic jiného, než vyrazit k autobusové zastávce.

Na ní se nacházelo několik postav, které připomínaly sněhuláky. Jednalo se o lidi, kteří díky své fantazii věřili, že přijede nějaký autobus. Já jsem v příjezd autobusu nevěřil, ale všem jsem ve snaze zlepšit náladu říkal, že se dočkají. Pak mou pozornost upoutala dvojice školáku. Ti po sobě házeli sněhové koule, a tak jsem se přidal. Mé sněhové koule však zasáhly i čekající lidi. Pak nastala zvláštní davová koulovací psychóza. Všichni házeli po všech a nakonec jen na mne, načež jsem byl nucen se dát na útěk, pronásledován kolouvavě chtivým davem.