Máčí vlasy ve smole / Na zádech Hvězda

je to odporně patetické a komické, z období, kdy jsem nesnášela lidi... jo a trochu předělané Janis Joplin: A Woman Left Lonely září 2005

Voda - list - smáčené prsty

 

Oheň - plod - jizva na dlani

 

Země - kořen – hlína na rtech

 

Vzduch - květ – kroky zpět

 

Sever – sblížení - leží na boku a pokuřuje dýmku

 

Jih – jednolitost – ve slunci má nádech mědi

 

Západ – zranitelnost – schovává se v koutech

 

Východ – volnost – otvírá naprázdno ústa

 

 

Zase se vrátila mezi lidi. Seděla u rohu ztrouchnivělého stolu a modrými stébly se hladila po vlasech. Jen trochu si u toho zpívala. Nikdo se ničemu nedivil, byli tam jen tak, bez ptaní. Nad všemi visela za ruku hystericky se smějící děvka a vyřvávala Hajzlové, vás taky dostanou, vás taky.. Vyndavala trny z klína, zatímco vzduchem vonělo pálené listí. Pak se zablesklo.

Z nebe slezla hvězda, ta co chodila s roztaženýma nohama. Nikde jí nechtěli a v nebi zůstat nemohla. Byla to dcera Vyhnané hvězdy, popálená od cigaret. Přilepila se jí na záda a vybrala z popelníku všechny vajgly, aby si mohla do papírku smotat zbytky prokouřeného tabáku.  

Kolem prošla žíhaná žirafa a ladně si připálila. Ostatní neviděli, bavili se mezi sebou o sobě a věnovali si vysokozdvižné úsměvy. Řekla dost a oni tam nebyli..

Taky tě dostali, co.. řekla chraplavým hlasem hvězda a nacpala si do úst modrá stébla.

Tak chodila městem a potkávala další. Pořád dokola, pořád.. Na hlavy jim kreslila slaměnné klobouky a do očí trochu pokory. Děti, vtěsnané do okenních tabulek, klidně spaly s rukama pod hlavou a z úst jim tekly sliny. Tohle už bylo její město. Na kostelní věži zpíval čáp hlavou přichycen o zvon, velbloudi nosili za město kvádry ztvrdlého písku. Stavěli si hráze proti člověku.

Jednou mi do dlaně vletěl docela malej pták, prosil dlaně, aby se sevřely. Prosil a prosil..

A cos udělala… vyštěkla hvězda.

Nechala jsem ho vytéct na zem.

Lehla si  ke kolejím. Vždycky si myslela, že na konci stojí člověk a ty koleje do sebe polyká. Chtěla spát, ustala si na shnilých pomerančích. Hvězda si zapálila a celou noc se dívala na oblohu. Ráno hledala svou slunečnici, špinavou od popela. Hledala ji a hvězda se mezitím uchechtávala. Našla ji pak. Rozežranou od psů. Jednomu ještě visel z huby list. Nelidsky zařvala a klopýtala pryč.

Utekla do odstaveného vagónu s dírama v střeše. Šílela. Rvala si z vlasů tmu. Šílená. Nechávala na stěnách své otisky a z pod trička jí vypadávaly střepy.

Krvácíš… smála se na zádech hvězda. A najednou se obě houpaly na starym ořešáku a chtěly do nebe. Za křovím se krčila děvka s podrápanýma rukama.

Ty je nenávidíš! zvolala a zakuckala se smíchem.

Slez z těch zad… řekla hvězdě.

Hvězda sama byla obětí. Byla vyhnána z měsíční obce a jako malou ji znásilnila tma. Teď se mstila. Zabij se, zabij seeeee… kníkala jí do ucha škodolibě. Umři..

Takhle ne, řekla najednou ostře.

V hlíně se topilo děcko a polykalo poslední vzduch. Prosilo.

Umři, řekla ona a ponořila mu hlavu.

 

Plavala na voru. Město bylo zatopeno, ztraceno, špička kostela s koncem dne pomalu mizela. Čáp se vznášel na vodě. Hvězda do sebe lila flašku rumu a zpívala hrubým hlasem. Opodál se topili supy, dávili obsahy svých žaludků do ledové vody. jeden ještě z posledních sil vyžíral vnitřek děvky s podrápanýma rukama. Ona se bránila i tenkrát. Na rtech jí zůstala poslední slova ‘Mraky zůstaly na obloze…‘

Velbloudi za městem plakali. Voda jim rozmělnila písek. Taky je dostali, hajzlové… řekla by. Umírali si v náručí a šeptali o rozladěných dunách, které byly tam kdesi.. doma.

Takhle si to chtěla… ozvala se zase a zkoušela zapálit promáčený cigarety.

Ticho, přála si. K půlnoci našli souš. Předly tu kočky a jejich koťata prskala na odraz vody. Hvězdu popadl vztek. Ve vzduchu něco prasklo. Potom, otočena zády, slyšela žblunkání vody a pískání poloutopených koťat. Žádné, které by přežilo.

 

Klečela tam a svírala v náručí jednoho rozmáčeného velblouda….  

Jen tak tam klečela a … čekala..

---