TOUHA KŘIČET

Temná zákoutí večerních parků a zahrádek
čas od času vyšlou do oken blízkých domů 
lákavé ponouknutí k malým nočním výletům. 
To se pak člověk jen tak zlehka,
jakoby nanečisto pohybuje ve stínu stromů
a hlavou mu přitom projíždí vlak plný krásné klukovské a nedospělé rozčarovanosti,
na chvilku zastavující na opuštěných lavičkách,
podobajících se v tuto chvíli malým zásobárnám síly.
Při posazení na takovouto lavičku 
se celé vaší duše zmocní pocit náhlého návalu 
v podobě nutkání vykřičet do ztichlé noci všechen svůj strach,
vztek,
radost i smutek 
a přitom pustit uzdu své fantazii
a na temnou noční oblohu si očima kreslit obrazy myšlenek. 
Vše je ale tak  chvilkové,
že se vám kolikrát přihodí i tak nepříjemná věc,
že najednou nevíte,
co jste vlastně chtěli,
a to pak s prázdnou hlavou odcházíte zpět domů.
Ráno,
po událé noci,
vám zbude akorát nepřesná vzpomínka a chrapot v hlase.
Ovšem pouze na první pohled.