LES

Onehdy jsem zabloudil v lese. 
Ne v tom lese, kde prořídlým stromovím je vidět na kilometry daleko. 
V opravdovém lese, s travou do pasu divoce rostoucí, 
kde stromy mají větve až na zem, 
a při větru s sebou divoce hází ze strany na stranu, 
a v korunách je slyšet nepřeberné množství hlasů. 
Onehdy jsem se opravdicky ztratil, a chvílemi postrádal sebekontrolu, 
to když se za jednou strží objevila druhá, třetí, pátá... 
To pak jsem se zastavil, těžce usedl na pařez a tiše plakal. 
Ne strachy, ani z beznaděje, ale z radosti, 
z toho neuvěřitelného přívalu štěstí, že mne potkalo právě toto, 
i když vlastně ve zcela bezvýchodné situaci, 
v podstatě na pokraji blaha, bezmezné radosti a uspokojení. 
Onehdy jsem se ztratil v lese, a byl jsem šťasten.