Fred je na chlapy

Fred mě tenkrát uchvátil hned na první pohled - statná figura, bystré oči, inteligentní výraz ve tváři. Zajímavě šedé a šedobílé peří, bytelný zobák, úchvatný jasně červený ocas. Jistě již někteří z vás tuší, že Fred je africký šedý papoušek, v našich končinách známý jako Žako. Fred ale není ledajaký papoušek - je to jeden z mála anglicky mluvících ptáků obývajících Prahu 4. Se svým pánem - rodilým Angličanem - sdílí panelákový byt s výhledem na nově postavené Obchodní centrum Chodov. Ve Fredově slovní zásobě nechybí ani dvě mezinárodně rozšířená slova „sexy“ a „idiot“.

Ještě než jsem se poprvé stihla přiblížit k Fredově kleci a strčit dovnitř prst, můj anglický kamarád mě upozornil, že mi nedoporučuje pokoušet se Freda pohladit, jelikož má v oblibě výlučně jedince mužského pohlaví a kterékoliv příslušnici pohlaví ženského hrozí v jeho těsné blízkosti úraz. Obeznámena se skutečností, že Fred je prostě na chlapy, jsem se seznamovala obezřetněji, leč nechtělo se mi věřit, že by onen ušlechtilý tvor s tak přátelskou kukučí byl schopen nějakého nevraživého gesta. A i kdyby - přece štípnutí od papouška nemůže bůhvíjak bolet. Fred po větvích a bidýlkách své klece přišplhal co nejblíže ke mně, zvědavě si mě zpoza mřížoví prohlédl a potom mi nastavil hlavičku. Podrbat jsem ho sice stihla, jenže už za pár zlomků vteřin jsem měla pocit, že můj ukazováček je drcen v jakémsi ostnatém svěráku. Ještě než jsem stihla vykřiknout bolestí a šokem, Fred se nade mnou smiloval a můj ukazováček pustil, takže jsem mohla v klidu zamířit do koupelny, abych si procvaknutý prst omyla od krve.

Přesto jsem nikdy nevzdala boj o jeho přízeň, a to ani poté, co mne kousl do horního rtu, když jsem se ho pokoušela políbit na zobák. A tak když mi můj anglický kamarád oznámil, že jede na týdenní dovolenou, a požádal mě, zda bych mohla Freda občas navštívit, abych mu nasypala zrní a vyměnila vodu, mé srdce zaplesalo.

Za Fredem jsem chodila každý den, měla jsem totiž strach, aby se mi nepřihodilo to, co mé kamarádce - té uschlo morče. První dva dny jsem mu vodu a zrní vpravovala do misek skrz mřížoví pomocí čajové lžičky. Třetí den jsem se odvážila otevřít klec: vymyslela jsem totiž trik s polštářem, který jsem použila jako ochranný štít, zatímco jsem mu volnou rukou nasypala krmení. Čtvrtý den jsem už ani nepotřebovala polštář - přilákala jsem Freda na druhý konec klece, než bylo krmítko, a než nebohému papouchovi došlo, že má v kleci vetřelce, můj bojový úkol byl splněn.

Pátý den jsem již při příchodu do bytu pojala podezření, že je Fred v extrémně rozverné náladě: navzdory tomu, že byl konec srpna, bytem se rozléhalo naprosto zřetelné: „Merry Christmas“ a zatímco jsem si zouvala boty, vyslechla jsem část refrénu písně Jingle bells; pravda, sem tam mu intonace trochu ujela. Pomyslela jsem si, že jsem mu asi včera dala málo nažrat, a rychle jsem aplikovala odlákávací metodu vynalezenou předešlého dne. Jenže Fred můj trik prokoukl, a začal se nebezpečnou rychlostí přibližovat k mé pravici svírající plastovou pikslu s obilovinami. Jeho miska nebyla ještě ani z půlky plná, když mi bylo jasné, že na dokončení bojového úkolu tentokrát nezbývá čas. Ruka mi sama z klece ucukla, a s ní ven vyletěl i Fred, vylekaný mým nenadálým prudkým pohybem. Bylo to jako zlý sen. Za pár vteřin jsem z obývacího pokoje uslyšela tlumený náraz komentovaný Fredovým „Uuups“, což byla neklamná známka toho, že konečně do něčeho narazil, a dál už nepoletí.

Šla jsem za ním do obýváku a chvíli sledovala, jak opatrně ťapká po laminátové podlaze, jako by se bál, že ji svému pánečkovi poškrábá drápky. Jak mám toho zatracenýho papoucha chytit? Napadlo mě pokusit se přes něho přehodit prostěradlo nebo župan, leč vzpomněla jsem si, že ten pták stál skoro třicet tisíc. Dalším faktem, který mě odrazoval od použití hrubé síly, bylo to, že Fredovi jsou teprve čtyři roky, což znamená, že je v ranné pubertě, a celý život má před sebou.

Pustila jsem mu realitní show Vyvolení v domnění, že až uvidí Vlada, Emila či Michala, trochu se uklidní, a omezí vylučování exkrementů. Jenže Freda místo Vyvolených zaujala záclona sahající až na zem, do které okamžitě udělal tři díry. Když doťapkal ke kožené sedačce, šla jsem do kuchyně hledat nějaké nářadí, kterým bych ho mohla odhánět od všeho, co se rozhodne zničit. Pod ruku mi přišla plácačka na mouchy, která se později náramně osvědčila.

Kamarádovi jsem poslala SMSku, ve které jsem se přiznala k průšvihu a otázala jsem se ho, jestli ho nenapadá způsob, kterým bych mohla Freda dostat zpět do klece, aniž bych při tom přišla o všechny prsty.

V kuchyni jsem též našla lopatku a smetáček, které jsem střídavě Fredovi nabízela v naději, že na ně naleze a nechá se přenést zpět do klece.

Zkoušela jsem se smířit s představou, že budu muset v bytě zůstat, dokud se kamarád z dovolené nevrátí, což bylo - dle mých propočtů - ještě šedesát tři hodin. Šedesát tři hodin strávených odstraňováním výkalů a odháněním toho ptáka od zařízení bytu. Ačkoliv jsem si uvědomovala, jaké je to štěstí, že v bytě nejsou na zemi koberce, pomalu jsem upadala do deprese a dopracovávala se k názoru, že papoušek patří do deštného pralesa, a ne do bytu. Kamarád na mou textovku neopověděl.

Asi po osmi hodinách, kdy už na mě pomalu šlo spaní, jsem si všimla, že i Fred vypadá, jako by polehl depresivní rozladě, a tak jsem si před něho lehla na bok a opět nastavila smetáček, načež Fred na něj váhavě položil dva ze svých prstů levé nohy. Jenže si to rozmyslel a za chvíli už zase pochodoval kolem dokola, přemýšlejíce do čeho by se mohl zakousnout.

Asi po hodině se stal zázrak a on skutečně nasedl na smetáček jako na bidýlko a já jsem se pomalu začala zvedat z podlahy. Pojednou ze smetáčku přelezl na mé zápěstí a potom - k mému obrovskému údivu i úděsu - vyšplhal po mém předloktí a paži až na rameno. V tom momentu jsem zahájila plazení se po podlaze směrem k pracovně, v níž byla Fredova klec. Za chvíli jsem ucítila jeho nožky za krkem, a pomalu jsem se zdvihla na všechny čtyři. Fred se ještě přemístil doprostřed mých zad, a mně se podařilo - v poloze ala Maxipes Fík - dopravit ho až do pracovny. Když Fred spatřil klec, rozhodl se uletět, ale mně se naštěstí včas podařilo zavřít dveře. Fred přistál na střeše své klece. Dovnitř jsem narafičila několik kostiček čokolády, a ačkoliv se po ní Fred může za normálních okolností utlouct, svoboda mu chutnala lépe. Po čtvrthodině jsem z obalu čokoládu vybalila celou a zevnitř jí téměř vystlala klec. Fred po hnědých čtverečcích pokukoval, ale ze střechy se nehnul. To už mi ale vážně docházela trpělivost, a začala jsem do něho strkat polštářem, aby se konečně trochu pohnul. Fred pokaždé nejdřív do polštáře agresivně kloval a potom se asi po půl minutě se dožral, vzlétl, několikrát obletěl pracovnu a opět přistál na střeše své klece. Tuto hru jsme hráli asi dvě hodiny, dokud mu nezačaly docházet síly. Nezvládl přistávací manévr, a aby zabránil nabourání do stěny klece, přistál na mé paži, do které pro jistotu zaťal svůj zobák. Přemohla jsem bolest a svou ruku s Fredem jsem strčila do klece. Ještě jsem opětovně použila polštáře jako štítu, abych mohla z klece vytahat rozporcovanou čokoládu a zabránit tak tomu, že se Fred čokoládou přežere a do rána chcípne.

Bohužel musím konstatovat, že toto dobrodružství na mém vztahu s Fredem naprosto nic nezměnilo. Zatímco od příslušníků mužského pohlaví se nechá drbat na bříšku nebo chovat jako mimino, ode mě pouze s povýšeneckým pohledem převezme ořech, a jen co ho sežere, už si brousí zobák na moje prsty.

1