Setkání s věčností - krátký fragment příběhu

"Kdo je tohle?" zeptal se malý kučeravý chlapec a ukázal na černobílou zarámovanou
fotku visící na zdi vedle poličky plné zaprášených knih nečitelných názvů.
Na fotografii byl vyfocen mladý muž stojící u lánu obilí. Světlé vlasy, široký úsměv, kosa v ruce.
Michael, postava schovaná v křesle ve stínu rohu pokoje, zvedl oči od mapy a podíval se na fotografii.

"To je Simon," řekl a odložil mapu.
"Tehdy bylo horko jako v pekle. Slunce pálilo jako šílené a ani stíny těch několika stromů osaměle stojících mezi obilím nám nepomáhaly trochu se ochladit. Byly to první dny naší cesty. Pořád jsme se cítili jako na výletě, ostatně počasí tomu odpovídalo. Kvůli tomu slunci nám voda valem docházela, přestože jsme s ní šetřili. Potřebovali jsme ji doplnit, ale v krajině jsme nenarazili na žádné domy, statky, na nic, kde by žili lidé, ačkoliv všude bylo to obilí.
Jediný, kdo se tam trochu vyznal, byl Petr. Jako malý se svým otce hodně cestoval. Pamatoval si na dům otcova přítele Simona, který byl do Velké války ve službě. Těsně před válkou však ze služby odešel. Říkal, že déle sloužit nemůže, ale já jsem si později uvědomil, že už na to jen neměl žaludek. Nějak cítil, co přijde a nechtěl s tím mít nic společného."

"Nevypadá jako voják, spíš jen jako rolník," ozval se kluk.

"Také vojákem nebyl. Někteří z nás ho poznali, když jsme narazili na jeho statek. Bylo to pozdě odpoledne a byli jsme hodně unavení. Došli jsme do malého údolíčka, jehož kraje lemovaly stromy. Bylo zarostlé trávou a středem protékal potok. Dole pod svahem stálo bílé stavení, ne moc velké, obehnané dřevěným plotem. Tam jsme se setkali se Simonem. Nabídl nám jídlo a nocleh a my s vděkem přijali. Do noci jsme mluvili o naší cestě, věděl o ní, ale nám to podivné nepřišlo."

"Vypadá docela mladě, to tam nemohl žít tak dlouho!"

"Ano, vypadá jako mladík, ale jen ve službě byl sedmdesát let."

"To by musel být dědek," zapochyboval kluk a Michael pokrčil rameny.

"Tu fotky udělal Celestius, ten byl také první, kdo ho poznal. Když jsme druhý den ráno odcházeli, šel s námi k polím a tam nám popřál hodně štěstí. Jeho pole byla jeho koníčkem, něco jako přípomínkou toho, čím byl, nechtěl se toho vzdát. Odtamtud je ten snímek. Když ho Cel fotil, zeptal se ho, jestli ví, kdy dojdeme na konec naší cesty, ale on to vzal jako metaforu a řekl, že 'každý až přijde jeho čas'," usmál se Michael a zvážněl.
"Je smutným paradoxem, že Cel byl první; smutnější, že ne poslední, ale tenkrát bylo krásné ráno, slunce svítilo, my měli doplněné zásoby vody a přání štěstí od Simona, což pro nás hodně znamenalo."

Michael vzal znovu do ruky mapu a malý chlapec přenesl svou pozornost jinam.
Ze zaprášené fotografie, z níž se mladě vyhlížející světlovlasý muž zubil s kosou v ruce s lány obilí za zády skrz mnoho ztracených let, nebylo ani trochu patrno, komu ta kosa vlastně patřila.

---