Nebe

Nebe

Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají … další vlak projel nevšímavě kolem mne, nezabýval se tím, jestli chci nastoupit. Každý z nás jezdí po různých trasách, málokdo vystupuje a ještě méně lidí se vrátí a nastoupí. Jsem jiný. Jel jsem v čemsi odporném, temném a bez dveří, ale z mého kupé, kde jsem ležel na spoustě jiných odpadlíků, jsem zahlédl světlo. Světlo na nástupišti číslo osm … a vyskočil jsem oknem. Pořezal jsem se o střepy toho vězení, ale věřím, věřím … že se mi jednou podaří nastoupit. Třeba do vlaku, kterým cestuje ona.

Na nástupišti s číslem osm je všechno jiné. Je tu uklizeno a jen velmi málo bezdomovců. Vlastně jsem tu jediný (aby jste věděli, bezdomovec je ten, kdo nesedí v žádném vlaku, tedy nemá cestu, nemá cíl). Než jsem pochopil, co se tu vlastně děje, probděl jsem několik dnů a nocí napůl přemítáním a napůl sněním (tady, na nástupišti, je pořád rozsvíceno, nerozeznám den od noci). Jsou tu troje koleje, na dvou jezdí obyčejné vlaky dvěma směry, na těch nic mimořádného není. Ale ty třetí koleje se liší. Třpytí se, halí do nesmělé mlhy a tiše předou o rose na trávě. Občas, když je déle pozoruji, přijde mi, že jsou živé. Jen jedna věc se mi na nich nelíbí. Vedou pouze jedním směrem, není z nich cesty zpět a nikdy jsem na nich neviděl žádný vlak. Někdy sám sebe přistihnu u přemýšlení nad tím, že mě děsí. Vstoupit na ně by bylo tak riskantní … a možná právě proto tak lákavé.

Za tu dobu, co jsem tady, jsem se dal celkem do pořádku. Mé oblečení je čisté, neroztrhané a nepůsobí tak obnošeným dojmem. Ostříhal jsem si vlasy, umyl se a celkově teď působím příjemně. Jen jsem pořád ještě nezjistil, proč to dělám. Celý život jsem byl špinavý a hodil se jen ke tmě a ani mi to nevadilo. Neznal jsem nic jiného. Co se to tu jen děje? To ty koleje? Ta dívka? Světlo? Na zlomek vteřiny jsem si přál být znovu v kupé s lidmi, kteří klesli ještě hlouběji než já. Ale pak zase to „něco“ ve mně zakřičelo a já se zastyděl. Asi jsem se příliš zabýval sám sebou, protože ke mně přišel muž a zřejmě čekal, až si ho všimnu. Byl celý v bílém a v ruce držel píšťalu. „Je tu vedle Vás volné místo?“ „Ano, jistě, posaďte se.“ Usmál se, sedl si hned vedle mě a celkově působil, jako by to bylo něco naprosto samozřejmého. „Cesta je samý prach, viďte, příteli!?“ „O čem to mluvíte, vždyť z téhle podlahy by se dalo jíst.“ „Čeká nás všechny cesta trnovým houštím.“ „Tady jsme na nástupišti, tady žádná houští …“ Nenechal mě ani doříct větu. „Jsme vyhnaní synové v tomto slzavém údolí.“ Už jsem radši nic neříkal, tenhle chlápek to nemá v hlavě v pořádku. Po prvních tónech krásné smutné písně jsem se zaposlouchal a najednou vše pochopil. Budeme čekat na vlak.

Bez jakéhokoliv zvuku přijel stříbrný rychlík a měkce otevřel dveře. Váhavě jsem vstal a pohlédl na svého společníka. Ten přestal hrát a hlasem, který se rozezněl celým nástupištěm, rozhodně pronesl hlášení: „Pane, tady Bůh, 77 modliteb za mír Vaší duše bylo vyslyšeno, prosím nastupujte. Příští stanice Nebe.“ V krku se mi zarazil dech, zíral jsem na Boha s píšťalou a nejistě vykročil vpřed. „Nemožné na počkání, zázraky do tří dnů.“ Podal mi ruku a já ji bez váhání přijal. „Neměj strach, já nezapomínám.“ Jeho úsměv přinutil svíce na nástupišti číslo osm zářit ještě víc. Vstoupil jsem s Ním do vlaku a do náruče mi doslova vlétlo to světlo, jenž jsem kdysi dávno zahlédl z temnoty svého srdce. Ne každý, kdo nemá cestu, ztratil cíl.